show emotions pays off

Projevovat emoce se vyplatí

show emotions pays off

Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.

Představte si, že jedete na návštěvu ke svému příteli, kterého jste dlouho neviděli. Na návštěvu se těšíte, předpokládáte, že bude rád, protože vám často volá a mluví o tom, jak jste báječní a že mu chybíte. Když na návštěvu dorazíte, nemáte možnost si promluvit v soukromí, a tak sledujete jeho výraz. Nedokážete však vyčíst ani radost, ani překvapení, jeho výraz je takový nijaký. Co vás napadne jako první? Nejspíš něco jako Nejdu nevhod? Nemá nějaké problémy? Možná jsme se neviděli tak dlouho, že už si nemáme co říct. Teprve až si s přítelem promluvíte, zjistíte, co se doopravdy děje.

Jiný příklad je váš kolega, řekněme Karel. Jeho výraz je převážně strnulý, občas se zasměje vlastním vtipům, nikdy nepoužívá v komunikaci osobní kontakt či přílišnou gestikulaci. Karel přijde do práce v tričku bez rukávů, které vy považujete za přežitek let dávno minulých, a tak mu s nadsázkou okomentujete jeho model slovy “hmmm, tohle triko je opravdu sexy”. Jediné, čeho tím však docílíte, je to, že si kolega pořídí další podobná trička a začne je nosit častěji.

Emocinální inteligence

Vyjadřovat pocity a číst řeč těla ostatních se učíme od dětství. Jedná se především o napodobování rodičů či jiných blízkých osob. Jako děti se v nejisté situaci obracíme na ně a podle výrazů v obličeji či jiných mimoslovních gest se snažíme poznat, zda je situace bezpečná, ohrožující, nepříjemná, zda jsou rodiče šťastní nebo se stydí. Mnoho z nás však vyrůstá v emočně chudém prostředí, a proto se často nenaučíme dostatečně emoce vyjadřovat nebo rozpoznávat. Velký vliv má také to, zda se v rodině o emocích mluví a dokážeme je tedy verbalizovat. Pokud vyrůstáme v prostředí, kde jeden nebo oba rodiče emoce vyjadřovat neumí, budeme mít nejspíše později problém sami emoce u druhých “přečíst” či je projevit. V této souvislosti mě překvapilo tvrzení, že pokud člověk sám vyjadřování určité emoce potlačuje, omezí se také její cítění. Většina z nás nejspíše slyšela o James-Langeově teorii, která je podložena mnohými výzkumy. Říká, že nejen emoce ovlivňují náš výraz ve tváři, ale také náš výraz dokáže ovlivnit to, jak se cítíme. Pokud se tedy začneme usmívat, měla by se nám zlepšit nálada. Tomuto jevu se říká facial feedback. Stejně tak ale pokud budeme dlouhodobě potlačovat určitou emoci navenek, můžeme ji skutečně časem cítit méně. Anja von Kanitz píše ve své knize Jak rozvíjet svou emoční inteligenci, že lidé, kteří se navenek tváří netečně a nevýrazně, prožívají své pocity méně intenzivně a dokonce se mohou “odnaučit” prožívat některé emoce úplně. Pak z nich mohou vyrůst suchaři, které budou ostatní považovat za typické ajťáky či asociální intelektuály typu Sheldona Coopera.

Proč být čitelný

V tuto chvíli se nebudu zabývat tím, jak se naučit své emoce vyjadřovat. Chtěla bych se zaměřit na to, proč jejich potlačení vede k určitým problémům v komunikaci s druhými.

  • Pokud se tváříme bezvýrazně, druzí budou mít problém s porozuměním, zda je nám jejich společnost příjemná, zda chceme nebo nechceme o daném tématu mluvit, zda děláme určité věci ze zdvořilosti nebo nás těší.
  • Komunikujeme-li s ostatními a naše neverbální reakce nepodporují naše slova, projev nebude mít nikdy takovou váhu. Většina lidí jako první vnímá postoj a řeč těla, výraz či tón hlasu, až naposled slovní informaci. Stejné je to s ambivalentní vazbou, kdy slova říkají jedno a neverbální signály opačné.
  • Lidé se nebudou v naší přítomnosti cítit příjemně. Nebudou si jistí, zda nás nenudí nebo nemáme zrovna špatný den, i když jsme ve skutečnost šťastní. Možná jim bude dělat problém porozumět tomu, jak některé věci myslíme.
  • Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.
  • Ani když máme špatný den, není třeba s druhými jednat s kamenou tváří. Plakat kvůli každému opuštěnému koťátku by možná bylo příliš, ale strnulý výraz bude pravděpodobně chápán jako citová chladnost a nezájem.
  • V určitých chvílích je samozřejmě nutné se od svých emocí distancovat a jednat racionálně. Například dávat najevo našemu nadřízenému, že zrovna on nám příliš nesedí, asi není úplně rozumné. Důležité je, abychom to byli schopni dělat vědomě, ne proto, že to jinak neumíme nebo se bojíme své pocity vyjádřit.

Osobně si nemyslím, že vyjadřování emocí je doménou žen. Mám spoustu přátel mužského pohlaví, kteří velmi dobře emoce zpracovávají a dávají najevo. Také si nemyslím, že by výchova musela být v tomto směru nezvratná a nedalo se s tím později nic dělat. Čím více budeme schopni autenticky vyjadřovat, ale zároveň regulovat své emoce, tím lépe se lidé v naší blízkosti budou cítit.

Comment Here

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.