Archiv rubriky: Articles

Hlavně nic neočekávat

black sheeo

S poučkami o tom, že očekávání nás ženou do záhuby, se v poslední době roztrhl pytel. Ať se jedná o naše očekávání od vztahů, od našich blízkých, v pracovním prostředí nebo třeba od budoucnosti. Je ale opravdu problémem něco očekávat? Podle mě je spíš problém neočekávat nic. Pokud nebudeme nic očekávat (od sebe, od svých blízkých nebo od svého nadřízeného), pak také nejspíš nebudeme mít příliš snahu něčeho dosáhnout, ostatní se k nám budou moci chovat jako ke kusu hadru a my to budeme přijímat, protože nic víc nečekáme. Často nám lidé radí: nic neočekávejte, a nebudete zklamaní. Ale je to vůbec reálné?

Pojďme si nejdříve vysvětlit, co vlastně očekáváními myslím a jak z nich udělat pozitivní a přínosnou věc.

Představte si, že si koupíte drahý produkt nebo zaplatíte exotickou dovolenou. Od zakoupeného produktu očekáváte, že bude mít kvalitu přiměřenou ceně, za kterou jste jej pořídili. Pokud ne, produkt vrátíte nebo budete požadovat nápravu. Myslím, že si nikdo neřekne: “Neměl jsem od toho tolik očekávat, teď bych nebyl zklamaný.” Místo toho jednáme.

Proč bychom tedy neměli očekávat od druhých nebo obecně od situací, že budou přiměřené tomu, jakou energii jsme jim věnovali? Pokud druhým nebo nějakému cíli věnujeme svůj čas, síly či nápady, nejspíš očekáváme, že se nám daná energie vrátí. Nebyli bychom hloupí, neustále ztrácet čas bezvýznamně?

Pokud tedy vkládáme materiální nebo citovou investici do vztahu, očekáváme, že vztah bude nějakým způsobem naplňující. Nebudeme-li to očekávat, možná budeme ztrácet čas s lidmi, kteří nás neocení, kteří nás budou pouze využívat, na které se nebudeme moci spolehnout a kteří si nebudou vážit ani nás, ani našich snah. A tohle, předpokládám, nikdo od vztahu nechce.

Možná se vám můj pohled zdá příliš vypočítavý, ale není to tak. I když to vztáhneme na děti, které nám nemohou vracet stejně, jako my jim dáváme, pořád je výsledkem šťastné dítě, které se dobře vyvíjí a které připravujeme na budoucí život. Naše snahy mají tedy velmi zásadní a hmatatelný výsledek.

Plánovat a těšit se

Co tedy myslím oním očekáváním? To, že máme určitou představu, jak by věci měly být. Jak by se k nám měl partner chovat, jaký by měl být, jak by měla vypadat dovolená, na kterou jedeme, nebo jaký pocit budeme mít, až se uvidíme s rodinou. To vše jsou předpoklady, vize, očekávání.

Těším se domů, protože očekávám, že mě pobyt doma nabije energií. Očekávám, že se ke mně bude partner chovat hezky a s respektem, že mě bude práce naplňovat, že si na dovolené odpočinu. Pokud nic z toho nebudu očekávat, jak budu vědět, zda jsem si vybrala správného partnera? Proč bych se těšila domů? Proč bych si hledala jinou práci, která bude lepší než ta předchozí, nebo plánovala dovolenou?

Stejně tak můžeme očekávat, že máme před sebou náročný úkol a je třeba se na něj dobře připravit. Pokud to očekávat nebudeme, možná přípravu podceníme. Synonymem očekávání je také “být připravený”.

Naše očekávání se odvíjí od našich předchozích zkušeností, pocitů, potřeb, tužeb. Na očekáváních samých není nic špatného – lehce předvídat a umět si představit svou budoucnost a také klást určité nároky je podle mě v pořádku.

Vztah bez očekávání

Mnoho nových psychologických směrů s očekáváním pracuje. Radí představit si, jak bychom chtěli, aby naše budoucnost nebo vztah vypadaly, a uvěřit tomu, že je možné toho dosáhnout. Co jiného to je, když něčemu opravdu věříme, než že očekáváme, že se to stane? Nemáme pochyb, že na něco takového máme právo, zasloužíme si takové zacházení či úspěch.

Budu pokračovat na příkladu se vztahem. Kdybychom žádná očekávání od vztahu neměli, pak bychom potkali sympatického člověka, který by se nám líbil, a pokud by byl zájem i na jeho straně, dali bychom se dohromady. Neřešili bychom, jestli má práci, jaké má koníčky, názory, co dělá ve volném čase, jak se k nám ve vztahu chová. Nechali bychom to plynout, neočekávali bychom od něj nic, a tak bychom, podle některých, nebyli nikdy zklamaní.

Možná bychom ale za půl roku zjistili, že tenhle super člověk má některé vlastnosti, které nám nevyhovují, že například chodí po večerech na pivo s kamarády, nesportuje, nebaví ho práce. Pořád by měl i dobré vlastnosti, a protože bychom neměli velké nároky na partnerství, tak bychom to neřešili.

Možná bychom si ho jednou vzali a pak seděli po večerech sami doma, sportovali s jinými, živili ho, protože by měl už pátou práci, která by ho pořád nebavila, a náš život by byl snesitelný, ale ne skvělý. Snesitelný proto, že bychom nic víc neočekávali. Pokud však máme určitá očekávání od vztahu, pak ještě než jej navážeme, vyhodnotíme, zda jsme pouze okouzleni momentální přitažlivostí, nebo zda má vztah potenciál naplnit naše očekávání i v budoucnu.

Kdybychom neočekávali, že můžeme mít skvělý vztah, kde si budeme s partnerem vycházet vstříc a sdílet společné zážitky, možná bychom měli prostě jiný a byli tak nějak spokojeni. Znám lidi, kteří už od svého vztahu opravdu nic nečekají, jejich sny a představy a harmonickém svazku jsou ty tam. Zažili nevěru, nadávky, ignoranci a špatné zacházení, a stejně s partnerem zůstali. Nepřijde mi ale, že by je to činilo šťastnějšími. Spíš naopak.

Vnímat, co se děje – a jednat

Říká se, že člověk by měl mít vysoké očekávání od partnera na začátku vztahu, po svatbě by se mu měl naučit odpouštět. Do určité míry s tím souhlasím – pokud totiž nejednáme na začátku vztahu jako zoufalí lidé, nutně potřebující partnera, máme své představy o vztahu a dokážeme je komunikovat, je větší pravděpodobnost, že sítem projdou ti vhodnější partneři, s kterými můžeme mít hezký vztah.

V čem přináší očekávání negativa, zmíním teď jedním slovem – zklamání.

Důležité totiž je, jak naložíme s tím, když se někdo nechová podle našich očekávání. Uvedu opět příklad s partnerem. Pokud se nechová ve vztahu podle našich očekávání, což se může lehce stát, máme několik možností.

  • Buď mu naše představy komunikovat a počkat, zda nám vyjde vstříc (možná to zní neuvěřitelně, ale pokud vás má partner rád a je to možné, často vám vstříc vyjde).
  • Pokud to není možné, lze svá očekávání od partnera a vztahu přehodnotit a být spokojeni s tím, jak se věci mají teď – pokud jsou i tak dostatečně dobré.
  • Nebo se s partnerem dohodnou na přijatelném kompromisu, kde se naše vzájemná očekávání a představy setkají. Pokud to možné není, asi je jasné, co bude následovat.

Pokud vztah není podle našich představ, neměli bychom svá očekávání a představy smést ze stolu a říci si, že problém není v partnerovi, který nám je nevěrný, který je nespolehlivý nebo na nás nebere ohled, ale v tom, že očekáváme příliš.

Dalším důležitým bodem je vybudovat si smysl pro realistická očekávání, ani ne příliš nízká, ani nedosažitelná. Aby člověk věděl, jakým směrem se chce do budoucna ubírat, nebo dokázal vyhodnotit, že jeho očekávání se nenaplňují a proč. Ne příliš účinné je očekávat, že vše se bude dít bez jakéhokoli našeho přičinění, a nestane-li se tak, okamžitě snahy zanechat a vydat se jiným směrem (a pak opět očekávat, že věci budou přesně podle našich představ a bez práce).

Nevědomé vzory

Naše očekávání by neměla být nevědomá a založená na automatických vzorech z minulosti, ale vědomá a odrážející naše potřeby a zároveň zohledňovat potřeby druhých. Spousta z nás si nosí určité vzory z původní rodiny a pak automaticky očekáváme, že i v dalších vztazích to bude podobné.

Nejdříve bychom měli tyto naše nevědomé vzory prozkoumat a poté se naučit svá očekávání přizpůsobit možnostem a našim osobním přáním či potřebám. Pokud budeme od našeho protějšku očekávat, že nás bude milovat a chovat se k nám s respektem a vřele, budeme se podle toho také chovat my k němu (nebo budeme své očekávání komunikovat formou, která pro něj bude dostatečně srozumitelná), pak nevidím důvod, proč by se naše očekávání nenaplnilo.

Budeme-li očekávat, že partner bude bezchybný, nejspíš budeme zklamaní. Naopak pokud nemáme na partnera žádné velké požadavky, nic od něj nechceme, pak to možná bude chápat jako nedostatečný respekt nás k sobě a podle toho se k nám bude chovat i on. A my to přijmeme, vždyť od něj nic jiného ani nečekáme.

Komunikujte

Druzí lidé nemohou vědět, co je pro nás důlěžité, dokud jim to nesdělíme s taktem a srozumitelně. Pokud to nejsou požadavky, které by se zásadně křížily s jejich hodnotami a prioritami, nejspíš nám vyjdou vstříc. Také to neznamená, že pokud někdo nesplní naše očekávání, hned jej odepíšeme. Pokud je to však pro nás zcela zásadní a druhý v tomto není schopen naše představy naplnit nebo se alespoň přiblížit akceptovatelnému kompromisu, asi dojde jednou k frustraci či ukončení vztahu. A podle mě je to dobře.

Představte si například věrnost ve vztahu. Neočekáváte snad, pokud si svého partnera vezmete, že bude vám věrný? Možná ano, možná ne. Věřím, že každý to má jinak, proto je dobré si to s partnerem vykomunikovat na začátku. Stejně jako například očekávání, že druhý nebude flirtovat s dalšími lidmi. Pro někoho naprosto běžná věc. Vůbec bych se nepřela o tom, zda je to správně nebo špatně.

Každý by měl ve vztahu komunikovat to, co je pro něj přijatelné a co ne. Pokud tedy sdělíte svá očekávání partnerovi na začátku, bude se moci lépe orientovat v tom, zda takový vztah je vám schopný poskytnout a nebude vás nechtěně zraňovat chováním, které on považuje za naprosto neškodné.

Nepřiměřená očekávání jsou cestou do záhuby, s tím souhlasím. Obzvlášť pokud jste po jejich nenaplnění zklamaní a neberete je jako signál, že buď očekáváte příliš, nebo je potřeba změnit svůj přístup, pracovat usilovněji nebo přehodnotit situaci.

Na závěr shrnu nejdůležitější body:

  • naše očekávání by měla být reálná
  • je třeba pro jejich naplnění něco udělat
  • měli bychom je srozumitelně komunikovat našemu okolí
  • dožadovat se jejich splnění bez našeho přičinění nikam nevede
  • neměli bychom být jednoduše zklamaní a odrazeni, pokud se věci nevyvíjí okamžitě podle našich představ. Vše chce svůj čas a trpělivost.

Sexuální pilíř vztahu

sexAč věřím, že by se o sexu mělo méně mluvit a více jej provozovat, rozhodla jsem se napsat na toto téma článek. Setkávám se totiž poměrně často s lidmi, které tato oblast tíží a řeší v ní nějaký problém. Ať se jedná o rozdílnou frekvenci partnerů, nečekané ochladnutí jednoho z nich či vyhýbání se intimnímu kontaktu a blízkému vztahu úplně.

Já osobně jsem v této oblasti žádný větší problém nezažila, proto také nepodporuji tezi, že podle kvality sexu se pozná kvalita vztahu. Sex může mít člověk skvělý, a přece na tom vztah nepostaví. Kvalita vztahu se sice dá poznat podle hloubky intimity, ale ta podle mě se sexem tolik nesouvisí.

Nedávno tu byl v poradně dotaz na toto téma. Představte si, že máte sexuální vztah se starším, zadaným mužem. Toužíte po něm, vídáte se sporadicky, sex je vášnivý a celý váš vztah je na něm postaven. Trávíte dny a noci sněním o vašem partnerovi a vašich sexuálních dobrodružstvích, tajně doufáte, že spolu jednou budete. A pak se z vás skutečně stanou partneři.

Pořád je pro vás vztah vášnivý, partner přitažlivý a sex zábavný, ale zjistíte, že v mnoha jiných oblastech se neshodnete. Muž má přátele, kteří jsou pro vás nezajímaví, tráví víkendy na venkově a vy raději chodíte na večírky ve městě. Důvěra taky není stoprocentní, když jste začali vztah podváděním někoho dalšího. Myslíte, že takový vztah je hluboký a plný intimity, když máte skvělý sex?

Složky sexuálního souladu

Podle mě dělá sex zhruba jednu třetinu vztahu. Ano, jsem žena, u mužů to může být procento vyšší, koneckonců každý z nás to může mít jinak. Do oblasti sexu – intimity zahrnuju:

  • důvěru mezi partnery
  • sexuální přitažlivost partnerů
  • shodu v tom, co se jim líbí nebo jsou ochotni vyzkoušet
  • frekvenci, která je pro oba vyhovující
  • ochotu dávat stejně jako brát
  • a zábavu.

Jak udržovat spokojený sex s partnerem? Nečekejte, že vám tu budu popisovat nějaké krkolomné pozice z Kámasútry nebo složité tantrické masáže, díky kterým se z frigidní ježibaby stane přítulná a sexuchtivá dračice. Jedná se o věci, které považuju za důležité v partnerské intimitě obecně. Možná vás některé zaujmou a donutí k přehodnocení svých dosavadních dogmat. Sex je jich totiž plný.

1. Mluvte, mluvte, mluvte

Nemyslím teď přímo během sexu, i když to zajisté mnoho partnerů ocení také. Mluvte před sexem, po sexu a hlavně o sexu. Ptejte se partnera, po čem touží, co se mu líbí, co ho někdy v životě zaujalo, co by chtěl vyzkoušet, o čem se mu kdy zdálo, jaká jsou jeho tajná přání, čím byste ho mohli překvapit apod. Podporujte jej v otevřenosti, ať řekne cokoli.

Mnoho lidí si myslí, že ví, jak se věci mají, protože se dívají na porno nebo měli dostatek partnerů. Nemohli by ale být dál od pravdy. Sex je natolik individuální záležitost, že jen těžko můžeme odhadovat, co se líbí našemu sousedovi. Otevřenost v oblasti sexu dělá zázraky. Než si pořídíte pouta a masku, zeptejte se partnera, po čem touží on.

2. Buďte přístupní novým věcem

Spousta lidí si myslí, že v této oblasti stačí znát tři různé způsoby uspokojení své polovičky, a tím jsou kreativní až až. A někteří dokonce věří, že co se líbí jim, je v pořádku, ale co se líbí druhým, je tak trochu úchylné.

Nemusíte se okamžitě vrhat do toho, po čem touží váš partner. Obzvlášť pokud je jeden z vás konzervativní a druhý spíše dobrodružný. Neodmítejte ale tvrdě jakékoli diskuse na toto téma.

Možná najdete společnou řeč, možná se domluvíte na nějakém kompromisu, možná můžete jednou vyzkoušet přítelův nápad a on na oplátku váš. Pokud ukážete partnerovi, že jste otevření diskusi, určitě to ocení.

3. Vycházejte si vstříc, ale nikdy partnera do ničeho nenuťte

Pokud váš partner nemá náladu mít sex, nevyžadujte ho. Tohle je jedna z mála věcí, kterou považuji za absolutního zabijáka vášně. Pokud jste večer unaveni a váš partner bude naléhat, možná to pro něj uděláte, ale určitě vás to otráví. Na druhou stranu pokud nemáte chuť delší dobu a vidíte, že partner by rád, udělejte to pro něj sami od sebe. Vynechte své potěšení, když o ně nestojíte, a soustřeďte se na něj. On pak možná místo vás umyje nádobí nebo vám udělá snídani.

4. Dejte najevo, co je pro vás nepřijatelné

Pokud víte, že je vám něco proti srsti a návrh ze strany partnera by vás mohl ranit, jemně to sdělte hned na začátku vztahu.

  • Vadil by vám například návrh partnera nebo partnerky na trojku s některou vaší kamarádkou či kamarádem?
  • Nechcete vědět, že vaši polovičku přitahuje i někdo vám blízký?

Pokud si nejste jistí taktem svého přítele či přítelkyně, je lepší dát některé věci najevo předem, aby nedošlo k zbytečným nedorozuměním.

5. Překvapujte partnera

Alespoň někdy. Udělejte si výlet do přírody a sveďte jej na nějakém opuštěném místě, oblečte si minisukni a podpatky a počkejte na něj s jeho oblíbenou večeří, choďte v jeho šortkách a vytahaném tričku (ano, i to funguje), buďte pro změnu dominantní nebo kupte partnerce romantický dárek.

Nemusí to být perfektní ani úporné: už jenom to, že zkusíte něco neobvyklého, může být zábavné a milé. Společné zážitky vás sblíží. Ve vztahu je hezké si udržovat hravost, a při čem si můžeme lépe hrát než při sexu?

6. Neberte sex jako samozřejmost, manželskou povinnost nebo nutnost

Oceňujte partnera, pokud se vám sex s ním líbí, pracujte na tom, aby se z něj nevytratila jiskra. Neberte se příliš vážně a nelpěte pouze na svém uspokojení. Občas buďte pro partnera nedostupní nebo tajemní. Snažte se okořenit si sex dříve, než se v něm jeden z vás začne nudit. Místo opravování problémů bývá jednodušší jim předcházet.

7. Nemanipulujte partnera pomocí sexu

Není to zbraň ani obchodní artikl, pokud tedy nejste prostitutky nebo pornoherci. Jakmile začnete brát sex jako protislužbu, prostředek získání peněz, drahých dárků či kontroly nad druhými, vytratí se z něj spontaneita a radost.

Napadají vás další důležité body pro zpestření sexuálního života?

Tenhle článek se týká hlavně nás, běžných lidí, kteří nejsme ani experty na sex, ani sexuálními abstinenty. Nejspíš zde nenajdete nic převratného, ale můžu vás ujistit, že pokud budete mít těchto pár jednoduchých bodů na paměti, bude vás sex s partnerem bavit a jeho s vámi taky. Sex sám o sobě vztah nedělá, ale proč nemít jeho jednu třetinu bez problémů?

Catfish

V dnešní době používá mnoho lidí internetové seznamky. Všichni víme, že na rande na slepo nemáme chodit k někomu domů, nemáme sedat do auta s cizím člověkem apod. Tenhle článek ale bude malinko o něčem jiném. V USA se v poslední době rozšířil nový trend. Říká se mu „catfish“ (název vznikl z filmu, který natočil Henry Joost a Ariel Schulman). Pokud vás zaujme článek, pusťte si i film.

Catfish, česky sumec, je anglické slovo označující člověka, který se vydává za jiného prostřednictvím sociálních médií. Asi si umíte představit, jak to probíhá. Člověk si na online seznamce nebo facebooku založí účet pod jiným jménem s fotkami, které někomu odcizí. Občas si lidé zakládají falešné účty, aby s druhých lákali intimní fotky, aby si psali nemravné zprávy nebo se bavili tím, jak druhé napálí. Obvykle si lidé snižují věk, ubírají kila nebo lžou o svém manželském statusu. V USA se však z toho stal výnosný business. Vlastně ani ne tak v USA, jako v Nigérii.

V Nigérii existují organizované skupiny, které sedí v internetových kavárnách a zakládají si účty na amerických online seznamkách. Záměrem je seznámit se s Američany staršího věku, kteří touží po partnerovi, lásce a porozumění. Podvodníci s nimi naváží velmi rychle emocionální vztah, kdy spolu několikrát denně komunikují pomocí emailů, smsek, volání. Scénář je poté téměř totožný. Podvodník prohlašuje, že je v Nigérii či jinde v zahraničí a čeká na uvolnění peněžní částky, aby se mohl vrátit do USA. Z různých důvodů potřebuje peníze na právníky, pokuty, letenku apod. Obvykle od oběti nějaké peníze dostane. A potom začíná začarovaný kruh. Podvodníkovy se stávají různé dramatické příhody – nehoda, onemocnění, uvěznění, zatčení na letišti, úmrtí v rodině – jelikož si oběti nechtějí připustit, že naletěli, dále posílají peníze a věří, že až se dotyčnému podaří přicestovat zpátky, veškeré peníze vrátí. Podle mě to funguje na podobném principu jako „výherní“ automaty, čím více lidé vloží, tím více si nechtějí připustit, že peníze již nikdy neuvidí. S tím rozdílem, že výherní automat vám neslibuje, že s vámi stráví zbytek života. A přece do něj spousta lidí vyhodí celé své úspory. Takže je logické, že i tohle může fungovat. Ač je to smutné, alespoň je zde jasný záměr podvodníků, proč se vydávají za někoho jiného a navazují vztah s obětí. Nejspíš si řeknete, že v tu chvíli, kdy by vás někdo požádal o peníze, komunikaci byste ukončili. Dobře pro vás. Co když by ale o peníze nepožádal?

Saju city, saju pozornost

Existuje totiž ještě druhý trend. Lidé navazují falešné vztahy s druhými, pouze pro to, aby tak uspokojili svou potřebu emoční blízkosti, zábavy, dominance, adrenalinu. Viděla jsem několik videí, kdy si lidé na facebooku přidali člověka, kterého neznali. Na základě atraktivních fotek si s ním začali psát. Daný člověk po nich peníze či nevkusné fotografie nechtěl a tak nebyl důvod se hned zaleknout. Tak obvykle začalo přátelství, které se postupem času stalo intimním. Někteří poté popisovali, jak si s dotyčným volali, svěřovali se s každodenními starostmi, měli sex po telefonu apod. Našli u druhého pochopení a blízkost, i když se nikdy neviděli. Když zatlačili na podvodníka, aby se setkali, obvykle pak po několika výmluvách zinscenoval těžké onemocnění, smrt své postavy nebo podobnou událost, která byla obětem sdělena prostřednictvím fiktivních rodinných příslušníků. Oběti byli v takových případech otřeseni tragickou událostí. Když však zjistili, že ona osoba vůbec neexistuje, byli zmateni, cítili se zneužiti a narušilo to jejich schopnost druhým věřit, sebehodnocení, někdy to dokonce vedlo k uzavírání se před světem a depresím.

Proč vlastně dotyčný několik měsíců lže a předstírá intimní vztah s někým druhým? Podvodníky k tomu obvykle vedla potřeba uniknout z nudné reality svého života…dali by se popsat jako emocionální upíři. Často byl jejich život natolik fádní nebo frustrující, že si vytvoří fiktivní postavu, která byla zajímavá, zábavná, měla život plný úspěchů a zajímavých událostí a natolik se ponořili do svého nového světa, že se stali na své roli závislí a sami z ní měli problém vystoupit. Zajímavé je, že v případech, které jsem viděla, byly podvodníky ženy, které se vydávaly za muže a navazovaly intimní vztah se ženami, i když byly heterosexuální. Obecně byli obětmi obvykle ženy i muži, většinou mladí, pohlední a inteligentní, prostě běžní lidé.

Jak nenaletět (a ochránit i své děti)

Jak se tedy vyhnout zklamání nebo zneužití predátory, kteří si chtějí zahrávat s našimi city?

  • Nesvěřujte se neznámým lidem na internetu. Je v pořádku si postěžovat na nějakém fóru, kde jsou lidé, kteří se setkali v životě s podobnými problémy. Nestěžujte si však dlouhodobě pouze jednomu jedinci, který by mohl vaše informace zneužít k vaší manipulaci.
  • Pokud se seznamujete s lidmi přes online seznamky, neveďte dlouhé konverzace předtím, než se setkáte. Člověk může v psané formě působit zcela odlišně než ve skutečnosti. Vždy se s dotyčným po několika dnech domluvte na schůzce, abyste se nevystavovali možnosti zklamání z toho, že skutečnost je poněkud jiná než vaše očekávání.
  • Nenavazujte intimní vztahy po telefonu nebo internetu. Pokud jste daného člověka neviděli na živo, nikdy nepřekračujte hranice intimity.
  • Pokud má váš partner pokaždé jinou výmluvu, proč vás nemůže vidět, nejspíš vás vidět nechce. Dejte si ultimátum, kolikrát někoho požádáte o schůzku, než to vzdáte.
  • Pokud máte děti, jste za ně zodpovědní. Děti sice umí v dnešní době používat internet nebo obecně počítače lépe než někteří dospělí, nemají ale dostatečný rozum na to, aby dokázali rozlišit, kdo s nimi komunikuje po síti a které chování je již nevhodné. Existují monitorovací systémy, které vám řeknou, na kterých stránkách vaše děti tráví kolik času, nebo si můžete nastavit, aby se váš počítač po několika hodinách odpojil od internetu.
  • Komunikujte s dětmi o možných nástrahách internetu, věnuje zvýšenou pozornost tomu, kolik času tráví jakými aktivitami a zda mají dostatek kamarádů či koníčků i mimo internet. Všímejte si změn chování a zvyků u svých dětí.

Myslíte, že se vám to nemůže stát? Já osobně jsem měla jednu nepříjemnou zkušenost. Setkala jsem se s člověkem z online seznamky, který byl ve skutečnosti verbálně agresivní a velmi nepříjemný, i když se na prvním pohled jevil jako milý člověk. Máte sami nějakou zajímavou, případně nepříjemnou zkušenost se seznamováním se po internetu?

Vytvořte si záchranou brzdu

vytvorte si zachranou brzdu

Když se zamyslím nad tím, kdy překračujeme hranice, napadá mě hned několik situací a důvodů, proč nám to občas “ujede” a zároveň několik způsobů, jak se vyhnout porušování našich záměrů. Podle mě se naše ochota porušovat hranice mění s věkem, zkušenostmi a možná snahou odstranit zbytečný stres ze života.

Kdy jste naposledy udělali něco, čeho jste později litovali? Co způsobilo, že jste svou hranici překročili? Jaké to mělo následky?

Podle mě často porušujeme své zásady, když jsme naštvaní, smutní, frustrovaní…tedy po delším stresu nebo pod vlivem emocionálně nabité situace. Naše rozhodování pak může být zkratkovité. Můžeme na druhé slovně zaútočit, jít se opít do baru a přehnat to nebo podvést partnera, s kterým nám to nefunguje, a chceme ze vztahu odejít. Překračování hranic však může mít i jiné příčiny. Například máme v danou chvíli posunuté vnímání vlivem alkoholu/drog či jiných látek, jsme lehkovážní, můžeme být ovlivněni našimi přáteli, kteří takové jednání považují za normální, může nás lákat zkusit něco nového či zakázaného, pocit vzrušení či adrenalin. Veškeré překračování hranic adrenalin částečně přináší, jenže kromě toho to přináší také spoustu nepříjemností. Uvedu dva příklady.

Alkohol – jdeme do baru a strávíme zábavnou noc s přáteli, tancujeme, poznáme atraktivního člověka. Druhý den máme hroznou kocovinu, ale pamatujeme si na fajn večírek plný zážitků a zábavy. Příště očekáváme to samé. Jdeme tedy znovu do baru, přeženeme to, nebavíme se příliš, utratíme moc peněz a druhý den je nám strašně. Řekneme si, že to nestálo za to. A tak se to střídá, dokud nedojdeme k poznání, že převažují negativní zážitky nebo si najdeme atraktivní alternativu, která uspokojí naše potřeby lépe. Někdy se to urychlí tím, že v opilosti uděláme něco, za co se dostatečně stydíme, stane se nám úraz, zdravotní problémy, případně máme jinou silnou motivaci. Znám pár lidí, kteří přestali pít tvrdý alkohol po skončení na aru s otravou krve, po nevěře v opilosti nebo když tančili nazí na stole před partou právníků. Každý má hranici jinde a každý si jinak užívá stav opilosti, proto někoho neláká popíjení vůbec, někdo pije často, ale nepřekračuje své hranice a někomu může alkohol způsobit velké problémy. O závislosti na alkoholu mluvit nebudu, tam už je překračování hranic o něčem jiném.

Nevěra – zde je to podobné, poprvé vám to možná přijde vzrušující, možná se stydíte nebo jen nedomyslíte důsledky, a pokud vám to projde, řeknete si, že se vlastně nic nestalo. Ale opak je pravdou. Něco se stalo, i když se to váš partner nikdy nedozví. Nevěra totiž ovlivní hlavně vás. Možná si po nevěře začnete říkat, že vám to prošlo, tak to zkusíte znovu. Možná budete znechuceni sami sebou, možná začnete litovat partnera, který nic netuší, možná budete muset lhát a narušíte tak důvěru mezi vámi, možná ze vztahu, který jste nebrali příliš vážně, vznikne dlouhodobý vztah a váš partner se to jednou dozví, možná člověk, s kterým jste partnera podvedli, bude chtít situaci řešit a začne vás kontaktovat. Život je nevyzpytatelný.

Co tedy dělat pro to, abychom své vlastní hranice překračovali co nejméně?

  1. Kde mám hranice? Uvědomte si, kde svou hranici máte…nepřejímejte hranice druhých, kašlete na to, co je správné podle sousedů, společnosti. Důležité je, jak se cítíte vy, pokud danou věc uděláte. Pokud jste rádi výstřední/nevěrní a nestydíte se za to, je to vaše rozhodnutí. Pokud se budete snažit dělat, co po vás chtějí druzí, ale sami s tím vnitřně nesouhlasíte, pravděpodobně budete překračovat hranice často. Ve vypjatých chvílích nebo v situacích, kdy se vaše kontrolní mechanismy oslabí, budete projevovat své pravé já. Raději se přijměte, než přizpůsobujte. Čím upřímnější k sobě budete, tím je pravděpodobnější, že budete šťastní.
  2. Co mi to přináší? Zamyslete se, z jakých důvodů hranice překračujete. Řekněme, že se opíjíte a předvádíte na večírcích nebo podvádíte svého partnera. Proč to děláte? Co si tím kompenzujete? Máte pocit, že normálně nejste pro druhé atraktivní? Chcete pozornost mužů/žen a jejich obdiv? Zkoušíte, co všechno vám projde? Pokud přijdete na to, co vám chybí, možná vás napadne jiný způsob, jak si naplnit tuto potřebu bez stresu a výčitek. Pozornost můžete získat třeba úspěšnou kariérou, hraním v kapele, s partnerem si můžete promluvit o vašich potřebách nebo si najít jiného, vzrušení můžete získat cestováním nebo extrémními sporty.
  3. Stojí mi to za to? Promyslete si, jaké důsledky bude mít, když hranici porušíte. A udělejte to ještě před tím, než nastane situace, která vás k tomu bude svádět. Pokud půjdete na večírek s tím, že chcete hlavně vypnout a hned z kraje do sebe začnete házet panáky, je větší pravděpodobnost, že vám to „ujede“. Pokud půjdete na večírek s tím, že se chcete pobavit, pít decentně a popovídat si se zajímavými lidmi, asi hned z kraje nezačnete dvojitou tequilou. Stejně tak, pokud se podíváte na rozhodnutí podvést partnera. Zamyslete se v klidu, jaká pozitiva a negativa by vám přineslo, kdybyste to udělali. Bylo by to tragické nebo je vám to tak nějak jedno? Jste schopni unést, že už po zbytek vztahu bude důvěra mezi vámi narušena?
  4. Co si nechci přiznat? Pokud máte problém s překračováním hranic v určitých situacích či v určitých náročných obdobích, je třeba řešit jádro problému, ne jen vaše jednání. Řekněme, že máte problém se vyrovnat s rozchody. Po nich se rychle vrháte to nových vztahů, které však rychle skončí a vy se pak cítíte zneužití a litujete toho. Případně po rozchodu pijete více alkohol a chováte se promiskuitně. Lepší než řešit, proč jsem šel na večírek a našel si tam partnera/ku na jednu noc, a jak tomu příště zabránit, bude si uvědomit, že po ukončení vztahu máte větší potřebu si dokazovat, že jste stále žádoucí pro opačné/stejné pohlaví a tohle chování není příliš funkční. Přináší pouze krátkodobé zisky a zároveň dlouhodobé ztráty. Můžete tedy místo vztahů na jednu noc začít poznávat nové lidi jiným způsobem – přihlásit se na seznamku, tango či frustraci vybít v posilovně.
  5. Udělejte si plán pro krizové situace. Víte, že bude pracovní večírek. Nechcete jej zakončit v deset večer pozvracením obuvi řediteli ani s recepční, která se na vás tak hezky usmívá každé ráno. Plánujte dopředu. Pokud budete na akci, kde je dostatek alkoholu, najezte se, nepijte tvrdý alkohol, víno prokládejte vodou. Případně pokud víte, že máte problém s alkoholem přestat, když začnete, nepijte vůbec. Někdy je jednodušší přiznat si, že určitým věcem je lepší se úplně vyhnout, než se neustále vystavovat nebezpečným situacím.

Pokud hranice překročíte a druhé to zraní, přijměte své chování a neste za něj odpovědnost. Pokud jste podvedli partnera a víte, že s ním nemá cenu pokračovat, jelikož vám na něm nezáleží, rozejděte se s ním. Pokud s ním chcete zůstat, buďte upřímní a přijměte opatření, aby se to již nikdy nestalo. Pokud jste se opili na večírku, dělali hlouposti a stydíte se za to, omluvte se a ujistěte druhé, že víte, že se stala chyba. Když budete své chování popírat a zlehčovat jej, nejspíš se bude opakovat. Pokud jej však přijmete a rozhodnete se postavit čelem k důsledkům, je větší pravděpodobnost, že příště již stejnou chybu neuděláte.

Jsme opravdu dospělí?

are we really adults

Často se objevují různé rady, co bychom měli a neměli dělat jako silní a vyrovnaní jedinci. Co však podle mého názoru patří k chování dospělých osob? Co je podle vás typické pro dospělost? Možná vyzrálost, moudrost, zkušenost? Pro mě jde především o odpovědnost za sebe sama a své blízké, za svůj život.

Příklady, které uvádím níže jsou naprosto přijatelné v době našeho dospívání a hledání identity, patří k dozrávání osobnosti či hledání smyslu života. V dospělosti bychom se však měli určitému jednání vyhnout, protože ubližuje především nám samým.

Podle mého názoru jde o:

• Generalizovat

Někteří lidé považují svůj názor za pravdivý už z toho důvodu, že si jej myslí. Pravděpodobně tento názor někde slyšeli, možná jej převzali od svých rodičů, učitelů ve škole, kamarádů, možná z televize. Častokrát však tento názor nemusí být obecně platný. Místo abychom byli schopni přemýšlet v souvislostech, naslouchali lidem kolem nás nebo se snažili vidět věci z různých pohledů a vytvořili si vlastní obrázek, zobecňujeme, opakujeme názory druhých a odsuzujeme.

Třeba je to ještě pozůstatek výchovy našeho, podle mě ne příliš sťastného školského systému, kde se přemýšlení moc nepodporovalo. Jako dospělí bychom se měli snažit dívat se na věci z více úhlů pohledu a respektovat i odlišné názory a zkušenosti druhých.

• Jednat pasivně agresivně

Pomsta, pomluvy stejně jako ignorace nebo naschvály patří k chování nedospělých jedinců. Pokud máme tendence se takto chovat i po dovršení dospělosti, znamená to určité zaseknutí se v dětském vzdoru.

V dospělosti bychom měli mít dostatek náhledu, uvědomovat si, které způsoby chování v nás vyvolávají vztek, agresi nebo zoufalost a naučit se je procesovat způsobem, který bude zdravější. Měly bychom umět vyjadřovat svá přání a potřeby a nesnižovat druhé. Možná se nám to nepoadaří vždy, ale toto chování by mělo převládat. Dospělý jedinec by měl být schopný si přiznat svá slabá místa a své obrany a příkoří zastavit včas.

• Podléhat impulsům

V dospívání nám večírky, drogy nebo sexuální experimenty přijdou jako zábavné, jsou pro nás obohacující zkušeností, něčím novým, revoltou proti společnosti, rodičům nebo jen prozkoumáváním možností a rozšiřováním obzorů.

Pokud se však v průběhu dospělosti nic nezmění a my nadále pořádáme nekonečné večírky, nejsme schopni být věrní svému partnerovi nebo nadužíváme marihuanu či jiné drogy, je to na pováženou. Těžko můžeme vytvořit spokojený život či rodinu pokud nejsme schopni se vyvarovat nezdravého způsobu života, který má enormní dopad na naši psychiku.

• Nepřiznat si chybu

Jako malí či dospívající nemáme dostatek zkušeností poznat, že za naše problémy můžeme my sami. Nejspíš nejdříve obviňujeme druhé, s přibývajícími zkušenostmi bychom však měli dostat náhled na naše vlastní chování a být schopní reflektovat své chyby a poučit se z nich. Také bychom se měli naučit, že ať se k nám druzí chovají jakkoli, je vždy na nás, jakým způsobem na to budeme reagovat. Jako dospělí bychom měli umět uznat svou chybu a omluvit se za ni, ne ji donekonečna opakovat.

• Být sebestřední

Jako děti můžeme být egocentričtí a vyžadovat, aby se každý staral o nás. V dospělosti bychom však měli být schopni nejen přijímat, ale také dávat. Z dětské sobeckosti bychom měli dozrát do empatičnosti a vrátit společnosti, partnerovi nebo rodičům, co jsme dostali jako děti.

Pokud zůstaneme v dětském egocentrismu vyrostou z nás narcističtí manipulátoři, kteří budou druhé vysávat a těžit pouze z toho, co od nich mohou získat.

• Neřešit budoucnost

Nemít jasný cíl v životě, žít ze dne na den, bavit se a nemyslet na budoucnost, je v pořádku během dospívání. Čím jsme starší, tím více bychom si měli osvojit nejen prožívání přítomnosti, ale také myslet na budoucnost.

Nemít ve třiceti ani pořádnou práci, ani vzdělání a nevědět co od života chceme, mi přijde nepříliš šťastné. Samozřejmě, že nejde pouze o materialismus, jako spíš o schopnost být soběstačný a žít spokojený život, ať nás uspokojuje cokoli.

• Neustále mluvit o tom, co bychom měli

Jako dospělí bychom měli vědět, že naše činy mají větší váhu než slova. Neznamená to, že musíme vždy jednat aniž bychom své problémy nebo pocity probírali s ostatními. Na druhou stranu, pokud budeme neustále mluvit o tom, že je nutné se rozejít se svým přítelem, přestat pít nebo kouřit, začít sportovat, hubnout nebo se učit cizí jazyk a nic pro to neuděláme, nejspíš naše řeči druhé nakonec otráví. Všichni víme, co je pro nás dobré, jde o to, to realizovat.

• Obviňovat rodiče za náš život

Neustále se setkávám s tím, že spousta lidí je i v dospělosti schopna obviňovat své rodiče za všemožné těžkosti, které se jim v životě staly. A to i přes to, že jim kolikrát pomohli. Je pochopitelné, že jako děti vnímáme příkoří rodičů jako nespravedlivé. Máme problém se s ním vyrovnat, jelikož své rodiče chceme vidět dokonalé. Čím jsme však starší, tím více dokážeme vnímat rodiče jako obyčejné lidi, kterými ve skutečnosti jsou.

Hrstka z nás měla doopravdy dětství, které bylo natolik poznamenané špatným zacházením, že mají právo je za to odsoudit. Týká se to především zneužívání, fyzického týrání a podobných neomluvitelných příkoří. My ostatní bychom však měli být schopni se s chováním rodičů vyrovnat sami.

Možná, že naši rodiče neuměli správně projevovat lásku, možná byli příliš autoritativní, workoholici, alkoholici, materialisté nebo přecitlivělé hysterky. Měli bychom však mít na paměti, že vychovávat děti nás nikdo neučil. Naši rodiče dělali především to, co mohli nebo uměli. Proto bychom pro ně alespoň v dospělosti měli mít pochopení a dokázat jim odpustit křivdy, kterých se na nás dopustili.

Všechny výše zmíněné body jsou chování se kterým se běžně sektávám u věkem již dospělých jedinců. Píšu o něm proto, že má podle mého názoru poměrně významný dopad na naši psychiku.

Samozřejmě, že nikdy nebudeme perfektní a nejspíše se občas necháme strhnout k drobným prohřeškům proti naším dobrým záměrům, jde spíš o to, abychom se nenechali vláčet životem jako proudem. Abychom měli náhled na jednání, které ubližuje nám samým, dokázali ovlivňovat důležité události a žít svůj život podle sebe.

Zjistěte jací jste v 5 minutách

game pic Pokud hrajete rádi hry, tenhle test je přesně pro vás. Určitě se při něm skvěle pobavíte a navíc se o sobě i něco dozvíte. Nevěříte? Tak to vyzkoušejte. Možná budete překvapeni.

Zasněte se a pár minut nechte vaši představivost pracovat. Soustřeďte se na detaily, nesnažte se odpovídat správně, nejde o logiku.

1. Představte si poušť, která je tak rozlehlá, že nelze dohlédnout konce. Na této poušti je krychle. Prvním úkolem je vizualizovat co nejživěji krychli a popsat ji. Jak je velká? Z jakého je materiálu? Jakou má barvu a konzistenci? Kde se nachází?

2. To bylo jednoduché, že? Další úkoly budou podobné. Jak se tak díváte na poušť a krychli všimnete si žebříku. Druhým úkolem je popsat žebřík. Z čeho je vyroben? Jak je velký? Jakou má polohu ke krychli?

3. Skvěle. Teď do své představy přidejte koně. (Ano, sice je to poušť, ale nikdo neříkal, že hra musí dávat smysl). Popište koně. Kde se nachází vzhledem ke krychli, jak vypadá, co dělá?

4. Už to skoro bude.:-) Předposledním úkolem je představit si květiny a opět je popsat. Kde se nachází, kolik jich je, jaký je to druh? V této chvíli byste měli vidět na poušti krychli, koně, žebřík a květiny. Hotovo? Teď už vás čeká poslední úkol.

5. Bouře. Posledním úkolem je představit si, že poušť zachvátila bouře. Popište ji. Jak daleko je od krychle, jakým směrem se pohybuje? Má nějaký dopad na koně a květiny?

Pokud jste došli až sem, paráda. Než se dostanete k výsledku musím vás varovat, jakmile budete vědět o co ve hře jde, už nikdy si hru nezahrajete znovu. Pokud jste si tedy jen četli otázky, zkuste se ještě vrátit na začátek. Takže…

Výsledek

Krychle jste vy.

Její velikost odpovídá vašemu egu a jistotě s jakou světem procházíte. Pokud máte malou krychli, jste nejistí, velká značí sebejistotu, příliš velká egocentrismus. Poloha krychle znamená jak jste praktičtí. Pokud leží krychle na písku, nejspíš stojíte pevně nohama na zemi, pokud se vznáší, máte hlavu v oblacích. Materiál krychle značí, jak jste otevření a přístupní. Pokud je průhledná, jste otevření a čitelní, pokud neprůhledná, snažíte se skrývat, co je ve vaší mysli. Září? Potom Jste optimističtí a chcete druhé rozveselit. Kámen značí ochranu a odolnost.

Trik spočívá v tom, že pokud máme popsat abstraktní prázdný objekt – krychli – naše mysl se do něj snaží projektovat její vlastní identitu.

Žebřík značí naše přátele.

Pokud je žebřík opřen o krychli, znamená to, že jsou na vás vaši přátelé závislí nebo jsou vám vždy na blízku. Podle robustnosti konstrukce, toho zda je uvnitř krychle nebo leží osamocen na písku poznáme…zde už byste si měli udělat vlastní závěry.

Kůň zobrazuje našeho reálného nebo vysněného partnera.

Někdo si představuje hnědého hřebce, někdo silného koně uzpůsobeného na práci, někdo zářícího pegase nebo jednorožce. Co to znamená si dovedeme představit. Pojďme se ale podívat na to, jak se chová kůň směrem ke krychli. Tulí se k ní láskyplně, kouše ji nebo je otočen opačným směrem a odchází? Je kůň uzavřen uvnitř krychle chráněný proti okolnímu světu? Výsledky jsou obvykle dojemné a legrační.

Kytky reprezentují děti.

Počet kytek znázorňuje počet dětí, které bychom chtěli mít. Někdo si představuje jednu květinu, jiný celou zahradu. Barva a živost květin může znázorňovat zdraví a prosperitu. Zajímavé může být, pokud kůň okusuje květiny. Pozor na ty, kteří mají celou poušť posetou květinami.:-)

Bouře

Bouře značí hrozbu. Vypovídá o současném stavu života a jak vnímáme nebezpečí. Někdo může vidět bouři v dálce, která jej nijak neohrožuje, někdo si představuje apokalyptickou bouři s blesky a kroupami bubnujícími na ubohého koně a křehkou krychli. Je možné, že pokud si někdo představuje zasažení bouří, řeší nějaké akutní problémy.

Tak co, poznali jste se v tom? Ptáte se, zda to funguje stoprecentně? Jasně, že ne. Jde o hru především. Ale určitě je to zajímavý podnět pro navázání rozhovoru s druhými o jejich snech a cílech.

Jak projekce funguje? Lidé tíhnout k tomu projikovat sebe sama do abstraktních předmětů, jako je krychle, své drahé to zvířat, ke kterým cítí náklonnost, do kytek startostlivost, kterou vyžadují děti a žebřík značí podporu, kterou hledáme u přátel. Bouře v nás vyvolává pocit nebezpečí a obav.

 

Můj milý psychopate…

my dear psychopath

Na fiktivním dopisu skutečnému člověku bych chtěla ukázat, že s lidmi, kteří se tak trochu vymykají průměru, se můžeme setkat velmi snadno a nemusí se jednat o masové vrahy nebo kriminálníky. Některé výzkumy připouští, že určitým stupněm psychopatismu může trpět až každý třicátý člověk, je tedy pravděpodobné, že máme jednoho takového v práci. Je však jen na nás, zda dokážeme rozeznat, co se skrývá za jejich příjemnou a slušnou maskou. Pouze my se můžeme vyvarovat zneužívání nebo zranění pramenícího ze vztahu s někým takovým.

…rozhodla jsem se napsat ti dopis, protože v běžném životě s tebou už komunikovat nechci. Zkusili jsme to mnohokrát. Mnohokrát jsme si určili hranice a pravidla, která jsme vždycky porušili. Dal jsi mi spoustu slibů, které se nikdy nevyplní. Naštěstí jsem díky tomu mohla udělat dostatečně silnou čáru za tím málem, co jsme měli společného. Ne všem se to povede. Na druhou stranu toho nelituji, těch několik měsíců je cenná zkušenost.

Proč používám slovo “psychopat”? Možná jsi jen egocentrický, manipulativní či méně citlivý. Možná je v tom ale trochu víc. Pamatuješ, jak jsem ti jednou řekla, že jsi jako vlk v rouše beránčím? Od té doby mi to zůstalo v hlavě. Lovec čekající na svou kořist. To ale není všechno. Existují další důvody, proč bys mohl být jedním z nich. Tady jsou.

  • Když tě člověk pozná v blízkém vztahu, jsi úplně jiný, než se zdálo. Tvůj život je přetvářka. Působíš jako tichý, hodný člověk. Jednou někdo pronesl, že ty bys mohl být zavřený maximálně za přílišnou slušnost. Ve skutečnosti nejednáš s respektem k druhým, dokážeš být agresivní, jsi dominantní a máš rád nad druhými kontrolu. Nestydíš se jednat amorálně a impulsivně.
  • Máš rád hry. Každý má do určité míry rád hraní her. Ty je však stavíš nad vše ostatní. Zajímá tě pouze, jestli je pro tebe druhý výzvou a zda jej můžeš porazit. Vzrušuje tě pocit vítězství.
  • Jsi sebestředný se sklony k narcistickým vyprávěním. Život druhých tě však zajímá jen málo. Klidně budeš vyprávět příběhy, které z tebe dělají bezpáteřního člověka nebo psychicky narušeného jedince, a vůbec si neuvědomíš jejich dosah. Přijdou ti zajímavé, rád šokuješ. Proto jsi mi vyprávěl o svých milenkách, sexuálních úchylkách, posedlostí ďáblem…
  • Dokážeš nabídnout svou společnost, podporu, dokonce předstírat city, pokud to však znamená, že za to dostaneš, co žádáš. Rozhodně nejsi obětavý manžel, milující otec nebo spolehlivý kamarád. Druzí jsou tu v prvé řadě pro tebe, ne ty pro ně. Důvěra je pro tebe cizí slovo.
  • Lžeš a podvádíš. Jsou chvíle, kdy odsouhlasíš cokoli, jenom abys dosáhl svého, a pak své slovo porušíš. “Vždyť jsem muž, těm se přece nedá věřit.” To, že nejsi tak úplně neznámý muž, je v té chvíli vedlejší. Stejně tak se neřídíš svými přesvědčeními. Ač jsi věřící, morální hodnoty jsou ti cizí.
  • Empatie je pro tebe neznámé slovo. Dokonce jakékoli city jsou pro tebe tabu. Nedokážeš pochopit, že druhému můžeš svým jednáním ublížit a i kdyby ano, nevíš jaké to je.
  • Pokud od tebe někdo něco žádá nebo očekává, obvykle to nedostane. Naopak pokud ti projevuje obdiv a lichotí ti, dosáhne téměř čehokoli. Spojeno s obrácenou psychologií, což je pro tebe výzva ke hře, je to jednoznačná cesta k úspěchu.  
  • Jsi samotář. Tvé vztahy jsou povrchní, stejně jako byl ten náš. Nechceš mít k druhým hluboké citové pouto, protože by se mohlo stát, čeho se obáváš nejvíc. Druzí prohlédnou, jaký jsi, a opustí tě. Stalo se ti to už kdysi, když se tvým rodičům narodil tvůj bratr. Možná proto teď děláš vše, aby se pocit, kdy někoho miluješ a potřebuješ, a on ti to nevrací, nikdy neopakoval.
  • Nemáš svědomí. Vše, co děláš, je omluvitelné. Máš pocit, že si zasloužíš víc než druzí. Nikdy se za své chování nestydíš ani neomlouváš.
  • Nedokážeš mluvit otevřeně a upřímně a nést zodpovědnost za své činy. Neustále se schováváš za nadsázku a ironii.
  • Abych však nebyla jen negativní, máš určité klady, například jsi inteligentní. Navíc se nebojíš odmítnutí. Nebereš si věci osobně. “Ne” pro tebe není překážkou, ale výzvou. Máš dostatek trpělivosti jít za svým cílem. Rád riskuješ, miluješ adrenalin.

Díky za přečtení, můj milý psychopate. Jen velmi těžko je možné mít vztah s někým, jako jsi ty. Ale to ty víš. Proto si hledáš takové, ve kterých budeš mít kontrolu, kde budeš moci druhé využívat a nebudeš k nim cítit víc, než je pro tebe bezpečné, jak jsi sám přiznal. 

Mít sklony k psychopatii není samozřejmě jen špatné. Určité profese takové lidi přímo přitahují. Představte si, kdyby se váš chirurg hroutil pod větším stresem, nedokázal se rozhodovat chladně, bez emocí, soucítil příliš s pacientem… V některých situacích je vysloveně plus být neempatický a chladně kalkulativní, nejsem si však jistá, zda je tento případ partnerský vztah.

Jak si poradit s pasivní agresí

how to deal with passive aggressionLidé reagují poměrně často na články o pasivní agresi otázkou, jakým způsobem ji řešit, ať již u sebe nebo u druhých. Pasivně agresivní chování je běžné u dospívajících. Připadají si nepochopení, mohou mít tendence být surově upřímní, nedělat věci, protože se od nich očekávají. Chtějí se chovat “nezávisle”, ale nejsou schopni se prosadit vůči dominantnímu rodiči či jiným dospělým, které zatím musejí poslouchat. Toto chování vytváří frustraci na všech stranách.

Nejde však pouze o adolescenty. Pasivně agresivně se k sobě mohou chovat partneři, sousedi nebo třeba kolegové v práci. Jedná se o takové prvky chování jako je například ignorace, pomluvy, naschvály, špatně odvedená práce, zdržování, odmlouvání, sarkastické poznámky apod.
Pasivní agrese je typická u lidí, kteří jsou v blízkém vztahu nebo dokonce v závislém vztahu, kdy jeden prosazuje své potřeby pomocí síly či převahy a druhý se cítí být nedoceněný, zbytečný či nepochopený, ale nedokáže ze vztahu odejít nebo energii ve vztahu vyrovnat.

Jak s pasivní agresí bojovat, pokud se týká nás samotných?

• Důležitým krokem je rozeznat u sebe známky pasivní agrese a mít chuť na sobě pracovat. Pro pasivní agresory je běžné, že chybu vidí v druhých, kteří jim podle nich nerozumí. Myslí si, že nemají jinou možnost jednání. Často je na ně vyvíjen tlak z okolí, který neumí zpracovat, připadají si zahnáni do kouta, ohroženi.

Pracovat na svém sebevědomí. Pasivně agresivní lidé jsou často ti, kteří nejsou příliš sebevědomí a snaží se tak druhé přesvědčit o své nadřazenosti, manipulovat s nimi, ranit je, vrátit jim vnímané příkoří. Paradoxně se druhými mohou nechat sami zneužívat či být manipulováni a nejsou schopni se z jejich moci vymanit.

Naučit se komunikovat efektovní cestou. Pasivně agresivní člověk by se měl naučit komunikovat způsobem, který bude hodnotnější, projevovat respekt jak sobě, tak k druhým. Jedná se například o jasné a srozumitelné formulování potřeb, humor, který neuráží, schopnost druhého odmítnout bez nepříjemného pocitu viny, empatii, akceptování odlišných názorů apod. Místo ignorace či pomsty by se takový jedinec měl naučit reagovat adekvátně a okamžitě bez přehnaných či potlačených emocí. Měl by se naučit spolupracovat s ostatními, stejně jako mít odstup od osoby, která dlouhodobě nebere ohled na jeho potřeby a přání (osamostnění se u dětí, přerušení kontaktu u narcistických jedinců se sklony k manipulaci…)

Naučit se vymezit vůči druhým, bez jejich snižování. Devaluace druhých bývá často výsledkem pasivně agresivního jednání. Člověk se cítí být napaden či ohrožen a neumí se jinak bránit než pasivně či otevřeně agresivním způsobem. Nemusí se jednat přímo o ohrožení fyzické, ale mohou být ohroženy jeho hodnoty, názory, postoje, jeho sebeobraz či city. Pasivně agresivní lidé často regresují do předchozího vývojového stadia, chovají se dětinsky. Příkladem může být manžel, který místo, aby se postavil manželce a zastavil verbální útok na jeho osobu, raději ignoruje její projev a pomluví ji před kamarády či „zapomene“ vyzvednout děti ze školky. Pasivně agresivní jedinci se raději mstí než by problém řešili hned.

Pasivní agrese u druhých.

Pokud máte partnera, otce, kolegyni nebo spolužačku, kteří vykazují známky pasivní agrese, určitě vás zajímá, co dělat v takovém případě. Především nelze změnit jejich chování, pokud oni sami nebudou chtít. Na druhou stranu lze udělat několik věcí, které váš život učiní jednodušším.

Rozeznejte známky pasivní agrese a druhého na ně upozorněte. Pokud vám například vadí sarkastické poznámky partnera na adresu vaší postavy nebo inteligence, je dobré hned v začátku toto chování odmítnout. „Nemám rád/a takové vtipy, ocením pokud je nebudeš dělat“. Pokud necháte partnera takto jednat, bude se to později měnit daleko hůře. Každý je zvyklý ze své původní rodiny na jiné vzorce chování a tak je možné, že partnerovi může přijít naprosto v pořádku chování, které je pro vás nepříjemné.

Snažte se projevit pochopení a snahu mu porozumět. Pasivně agresivní jedinci mají pocit, že nikoho nezajímají, že je nikdo nebere vážně. Proto může značně zefektivnit komunikaci, pokud projevíte zájem o jejich názory a budete jim naslouchat. V takovém případě se sníží napětí a frustrace a otevře se prostor pro dialog, kde se můžete dohodnout na společném řešení. Pokud bude pasivně agresivní jedinec do rozhodnutí zapojen, je pravděpodobnější, že se bude na řešení aktivně podílet.

Pasivně agresivní reakce je často spouštěna direktivním způsobem jednání, které vyžaduje absolutní pokoru a poslušnost, kde není prostor pro diskuzi. Snažte se vyhnout takovému přístupu. Každý si zaslouží vědět proč je potřeba udělat to či ono a jakým způsobem může sám přispět. Pokud takový člověk uvidí, že mu na rozdíl od ostatních věříte a nejednáte s ním jako s dítětem, je možné, že vás nebude chtít zklamat.

Snažte se držet odstup od daného jedince. Jelikož je komunikace s pasivně agresivním jedincem značně vyčerpávající, je možné, že bude jednodušší si od něj držet odstup. Obzvlášť pokud se jedná například o kolegu, který sabotuje společnou práci, chodí pozdě nebo vám na poslední chvíli ruší dohodnuté věci. Nikdy nepokračujte v hádkách, které pasivně agresivní jedinec začíná. Nepovedou k uspokojivému výsledku. Pouze se snaží, aby ostatní trpěli stejně jako on. A pokud druhé svých chováním naštve, často se tomu velmi diví, ač mu o to šlo v první řadě.

Ať jste rozeznali pasivně agresivní jednání u sebe nebo u svých blízkých, snažte se nebrat si chování druhých příliš osobně. Pokud budete místo dětinského urážení ostatních a snahy mít navrch, jednat s druhými s respektem a úctou, je pravděpodobné, že stejně tak budou jednat oni s vámi.

Jak se jmenuje ten Němec…

alzheimer

Jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci? Určitě jste tenhle vtip už slyšeli. A nejspíš jste se zasmáli i pokud někdo z vašeho okolí alzheimerovou chorobou trpí.

Na civilizační choroby si už zvykáme jako na součást našich životů – dokud nezaklepou na naše vlastní dveře. Stačí na chvíli zapnout televizi, otevřít noviny nebo vyjít na ulici. Já sama pocházím z průměrné české rodiny. Jedna babička trpěla pozdní demencí, druhá demencí alzheimerova typu. Nejspíš mě to také čeká. Musím říct, že babičky žily relativně spokojeně, v rodinném prostředí, až do svého odchodu. Když Alois Alzheimer nemoc na počátku 20. století diagnostikoval, jednalo se o postižení neobvyklé a vzácné. S prodlužováním věku a přibývajícím počtem seniorů se z ní stává jedna z nejčastějších příčin úmrtí. Ač zatím není známo, co ji způsobuje, souvislost s věkem je patrná. U lidí nad 80 let trpí alzheimerem každý pátý a v tomto neradostném žebříčku vedou ženy.

Jak se chorobě vyhýbat co nejdéle? Tady je pár doporučení. Nenechte se zmást tím, že znějí banálně, zkuste to projít a opravdu se zamyslet:

  • Dbejte na složení své stravy.
  • Buďte aktivní, zajímejte se o své okolí.
  • Sportujte, fyzicky pracujte.
  • Rozvíjejte své vztahy, koníčky.
  • Vzdělávejte se.
  • Čtěte, luštěte křížovky, trénujte paměť.
  • Sledujte se, pokud máte podezření, řešte je co nejdříve.
  • Mějte radost ze života, berte věci s nadhledem.

Ten poslední bod jsem přidala tak trochu navíc. Možná vás od nemoci neuchrání, určitě vám ale zlepší kvalitu prožitého života. Snažte se na věci dívat z té lepší stránky. Alzheimer je choroba vážná a bohužel až příliš častá. Ale člověk, který jí trpí, na ni nemá náhled. Neví, že je nemocný. Ne nadarmo se říká: Štěstí je jednoduše dobré zdraví a špatná paměť. A až se nemoc dotkne vaší rodiny, snažte se být trpěliví. Určete pravidla, jak se u vás doma k takové situaci přistupuje. Lásku a péči potřebujeme celý život, ale přijde doba, kdy se bez pomoci blízkých neobejdeme.

Rozchod

Break up - RozchodNedávno jsem přemýšlela, jestli existují různé typy lidí, kteří vynikají v různých fázích vztahu. Podle mě ano. Co se můžeme naučit od těch, kdo dobře zvládají rozchody?

Některým jdou ve vztahu nejlépe začátky – bravurně zvládají počáteční schůzky, vědí, jak druhého okouzlit, chovají se nenuceně, umí zaujmout. Já začátky moc nemusím. Hůře zvládám nejistotu, obvykle se těším, až bude alespoň trochu jasno a nebudeme mít růžové brýle, případně zvýšené množství dopaminu, které nás zaslepuje.

Někteří naopak vynikají v průběhu vztahu, kdy nedělají zbytečné chyby, dávají druhému prostor a zároveň nejsou lehce zranitelní. Dokážou podporovat druhého a udržovat si přitom své zájmy, pracovat na sobě. A někomu jdou nejlépe rozchody. I ty patří ke vztahům. Jak je zvládat?
Desatero dobrého rozchodu… a bonus na závěr

1. Vztah je podle mě nutné zachraňovat či spravovat dříve, než se úplně rozpadne. Pokud vám partner oznámí, že již dál ve vztahu pokračovat nechce, je dobré jeho rozhodnutí přijmout. Samozřejmě mu může předcházet dlouhá diskuze, nebo několik. Vidíte-li, že partner na vztahu dál pracovat nehodlá, je nezbytné se s tím smířit.

2. Dohodli jste se, že se rozejdete. Nejspíš bude následovat emocionální přijetí dané situace. Zkuste se svým emocím nebránit, nedělejte však scény před partnerem, případně veřejně prostřednictvím sociálních sítí. Zavolejte svým blízkým, kteří vás v dané chvíli podpoří. Brečte do telefonu svým kamarádkám, nebo někde o samotě. Někdy je to těžké, ale pro vašeho partnera bude nejspíš velmi nepříjemné vás vidět naprosto zdrcené a bude lepší jej toho ušetřit, obzvlášť pokud jste už pro záchranu vztahu zkoušeli udělat vše.

3. Pokud bydlíte spolu, zkuste se domluvit na odstěhování. I když vám partner bude nabízet společné bydlení, nepřistupujte na ně. Jednou jste vztah ukončili a bylo by velmi těžké plynule pokračovat v blízkém vztahu, který by společné bydlení poskytovalo. Rozumně se domluvte na rozdělení věcí, striktně a pokud možno spravedlivě. Nepotřebujete jeho pomoc. Peníze si raději půjčte od jiných blízkých.

4. Partnera berte jako člověka, kterého si vážíte, ale nezávisí na něm váš život. Já osobně dokážu s mými bývalými komunikovat na bázi kamarádství. Tohle přátelství má však svá pravidla. Nejedná se o každodenní kontakt, který by mohl být vykládán nejednoznačně. Na druhou stranu, pokud s bývalým něco řešit potřebuji, kontaktovat jej budu, jako každého jiného člověka. Tedy nebudu se mu schválně vyhýbat.

5. Ušetřete jeho i sebe emocionálních výlevů pod vlivem alkoholu, případně pod vlivem samoty, deprese nebo neschopnosti se s rozchodem vyrovnat. Nic vašeho partnera neodradí více, než když ho budete bombardovat smskami, které pro něj nemají už žádný význam a na které vám nejspíše ani neodpoví. Nikdy mu nic nevyčítejte, nesnažte se v něm vyvolat pocit viny. Rozchod je vždy věc obou dvou.

6. S jeho kamarády nebo rodinou komunikujte nadále, ne však o vašem vztahu. Já osobně udržuji kontakt s těmi, které mám ráda, i po rozchodu. To, že jsme vztah ukončili, neznamená, že si nemůžu zavolat s jeho rodiči nebo sourozenci, obzvlášť pokud jim na vztahu se mnou záleží.

7. Nepřijímejte věci, které vám nejsou příjemné, u kterých si nejste jistí, jak na vás zapůsobí, co ve vás vyvolají. Což mimo jiné znamená žádný sex po ukončení vztahu. Nejste přece tak zoufalí, abyste k sexu potřebovali svého bývalého. Buď si najděte někoho jiného, nebo nemějte sex vůbec. Svět se nezboří.

http://psychologie.cz/desatero-dobreho-rozchodu/

Tajemství přitažlivosti

law of attractionPředstavte si, že máte v rukou nástroj, který vás učiní přitažlivými pro druhé. Co myslíte, že by to mohlo být? Peníze, inteligence, krása? Odpověď je daleko jednodušší. Je to vaše pozornost. Můžete mít vymetený účet, nedodělanou střední školu, a i tak být pro druhé atraktivní a vzbuzovat v nich touhu.

Nedávno jsem si říkala, jak mě štve, když si mě určitá osoba nevšímá. Myslím, že jsme to zažili téměř všichni. Toužíme po pozornosti ostatních. Jsme ve vztahu a máme pocit, že nás náš partner ignoruje či s námi netráví dostatek času. Máme tendenci zlobit se, být uražení, cítit se osaměle.

Někdy je nám dokonce příjemnější, pokud se s námi druhý hádá či nás kritizuje, než když jsme mu ukradení. A naopak: pokud jsme na někoho naštvaní a nepomáhá rozhovor či hádka, často je efektivnější dotyčnému nevěnovat pozornost a nechat mu prostor pro přemýšlení.

Kde pramení naše touha po pozornosti druhých? Myslím, že by to mohlo být spojeno s našimi potřebami v dobách dětství, kdy jsme byli zcela závislí na pozornosti našich rodičů. Nezájem druhých byl pro náš život ohrožující. Jako děti jsme možná cítili bezmoc, když nás rodiče zapomněli ve školce, když na nás kvůli svému pracovnímu vytížení neměli čas nebo se hádali a nebyli schopni vnímat naše potřeby a uspokojovat je.

V dospělosti jsme schopni si většinu potřeb uspokojit sami. Ne však potřebu lásky a pozornosti druhé osoby. Stále chceme být pro někoho výjimeční. Tato potřeba zůstane, i pokud budeme sami materiálně zajištění, budeme žít v bezpečném prostředí, budeme mít své hodnoty a koníčky. Ani pevné sociální vazby nám obvykle nenahradí potřebu být milován a být pro někoho důležitější než jiní. Naši vlastní hodnotu si často potvrzujeme skrz druhé.

Dávkování pozornosti

Nespočet “balících technik” je založeno na tomto principu. Věnovat pozornost, utnout ji, obnovit a tak pořád dokola. Můj kamarád to nazývá pocit ztráty. My tomu v práci říkáme hard to get. Proč je nám ale někdo ukradený a kvůli něčí se pozornosti se budeme chovat jako blázni? Kdy je dobré ve vztahu dělat nedostupného a kdy naopak druhého zahrnovat pozorností?

Podle mého názoru je nutné nejdříve onen zájem vzbudit. Může se jednat o cokoli, druhý nás ale musí něčím zaujmout. Může v nás vidět něco, čeho si ostatní nevšimli, ukázat nám, že má v něčem navrch, že je zajímavý. Obecně řečeno se nám zdá daný člověk jiný než ostatní, může mít pro nás nějakou hodnotu, být atraktivní.

Při počátečním seznamování je efektivnější být milý a přátelský a teprve později, až si nás objekt našeho zájmu všimne, být tak trochu nedostupní. Jak uvádí Jeremy S. Nicholson na webu Psychology Today, nedostupnost v druhých vzbuzuje žádost a touhu. Pokud budeme pouze hodní a budeme vycházet protějšku vstříc, stanou se z nás nejspíše přátelé. Nevznikne mezi námi napětí a touha.

Na druhou stranu pokud budeme hrát od prvního okamžiku nedostupné, ostatní nás mohou vnímat jako namyšlené, což naši atraktivitu sníží. Plus citové odtažitosti spočívá v tom, že vzbuzuje v druhém nejistotu, do jaké míry jej máme rádi.

  • Jestliže hned na začátku dáme najevo svou lásku, nejspíš to objekt naší touhy potěší, ale nebude nad námi muset přemýšlet.
  • Pokud však své city nedeklarujeme, náš potenciální partner stráví více času přemýšlením nad tím, jak to ve skutečnosti máme.

A čím více času na nás bude myslet, tím více se mu bude zdát, že na nás “něco” být musí, když nás nemůže pustit z hlavy. Naopak pokud máme partnera, který pro nás dělá první poslední, aniž bychom svá přání vyslovili, adaptujeme naše očekávání na toto chování a dané projevy můžeme začít přehlížet.

Naplňování potřeb versus jejich odmítání

Zajímalo vás někdy, proč je tak těžké udělat z kamaráda partnera? Měli jste někdy pocit, že holky si vždycky vyberou zlobivé kluky (a kluci mrchy) před těmi hodnými? Proč to tak je? Pokud někomu potřeby odmítáme plnit, vzbuzuje to v něm touhu a vášeň. Když je uspokojujeme, vzbuzuje to v něm důvěru a náklonost. Bohužel jsou tyto dvě tendence někdy protichůdné.

Podle mě je důležité, aby existovala určitá vyrovnanost mezi škádlením, odmítáním a uspokojováním potřeb. Bude-li někdo neustále připraven plnit naše přání, aniž by čekal cokoli nazpět, nebude to v nás vzbuzovat touhu. Tento stav je typický pro přátelství, kdy jsme druhému k dispozici, když potřebuje. Tam je ale reciprocita postavená na odlišných základech, nepotřebujeme v něm vášeň.

Pokud naopak bude náš protějšek neustále odmítat naše potřeby, nebude nám k dispozici, bude pro nás nečitelný, vzbudí to v nás velkou vlnu touhy a zájmu – můžeme však dojít k tomu, že po takovém vztahu zbyde vztek, frustrace a nepřátelství. Bude tam chybět uspokojení a důvěra. Takové vztahy jsou sice vášnivé, ale jsme schopni se v nich chovat velmi iracionálně.

Abych to tedy shrnula, být přátelský a vstřícný stejně jako dělat nedostupného se v určité fázi vztahu může vyplatit. Neříkám, že člověk nemůže mít vztah, kdy je od počátku otevřený a dostupný, kdy plní všechna přání svého partnera a ten po něm bezmezně touží. Je však otázkou, co s těmi ostatními vztahy.

A proto pro všechny, kteří někdy místo partnera získali kamaráda, o které někdy partner ztratil zájem nebo je ostatní nepovažovali za dostatečně přitažlivé: zkuste se zamyslet nad tím, zda jste nědělali příliš.

Hlavní poměr, nebo vedlejšák?

Full time or part time? - Hlavní poměr, nebo vedlejšák?

Nedávno jsem kamarádce vysvětlovala, jaké výhody může mít vztah bez závazků. Popisovala jsem jí několikaměsíční vztah založený na potřebě intimity, přátelství a neomezování se v ostatních věcech. Kamarádka mi ale nerozuměla. Sama žádný takový vztah nikdy neměla a nedovedla si představit, proč by ho člověk chtěl. V krajní nouzi mě napadlo přirovnání s prací na hlavní a vedlejší pracovní poměr a od té chvíle to bylo jasnější. Čím víc jsme se bavily o různých vztazích, tím víc nám přišlo, že se vztahy je to podobné jako s prací.

Představte si vážný vztah jako hlavní pracovní poměr. Někteří lidé prostě nic jiného než tohle nehledají. Nechtějí ani dlouhodobé brigády, ani jednorázové práce, které skončí po pár dnech (případně nocích). Jediné, co je zajímá, je mít svou vysněnou práci a té se věnovat naplno. Ideál je to chvályhodný, jenže má několik úskalí.

Znáte to: chodíte na pohovory, máte o práci svou představu, ale dané nabídky neodpovídají vašim požadavkům nebo vás nepřijmou. A vy nevíte, proč. Možná nemáte dostatek zkušeností, možná hledají člověka bez zkušeností a vy je máte, možná prostě hledají člověka, který bude osobnostně jiný nebo jen brigádníka. A tak chodíte od pohovoru k pohovoru, ale vysněná práce nikde.

Co dělat dál? Vzhledem k tomu, že jste bez práce, začnete v průběhu času znervózňovat. Proč mě nikde nechtějí? Proč se některé práce ukážou jako naprosto nevyhovující? Najdu si někdy tu pravou, nebo mám nepřiměřené nároky? Začnete být frustrovaní. Navíc nechcete umřít hlady, a tak přichází v úvahu několi variant.

Vezmete cokoli, co se namane (one night stands, krátkodobé románky)

Vezmete jakoukoli příležitost si přivydělat i bez jistoty, že to bude na delší dobu. Na chvíli se zabavíte, zpestříte si nezaměstnanost, získáte trochu peněz. Má to ale i svá negativa:

  • Podlehnete momentální nabídce a budete rádi, že máte alespoň něco, obvykle to tím však skončí.
  • Z takových prací (vztahů) nezískáte ani pracovní zkušenosti relevantní k vaší vysněné práci, ani vám to nepřinese delší uspokojení. Spíše to ve vás bude vyvolávat frustraci a neustálou potřebu hledat další a další nárazové práce.
  • Nebudete mít ponětí, co to je chodit do práce každý den (vést běžný partnerský život).

Najdete si dlouhodobou brigádu (milenecký poměr, friends with benefits, vztah bez závazků)

Jasně, vaše vysněná práce zrovna není. Narazíte ale na nabídku, která sice není ideální, přesto vás na nějakou dobu uspokojí. Nechcete už sedět doma a nic nedělat.

  • Získáte díky tomu určitou jistotu, že přežijete delší období bez velkého stresu.
  • Získáte zkušenosti z dlouhodobé práce, návyky, které se týkají pracovního procesu, komunikace a podobně.
  • Naučíte se tolerovat, že není ideální, ale může mít svá pozitiva. Nebudete mít přehnané nároky (je to přece jen dočasné).
  • Získáte nové zkušenosti. Brigáda může být klidně úplně jiná než práce, o kterou usilujete. Rozšíříte si obzory.
  • Při brigádě si můžete bez obav hledat hlavní pracovní poměr, věnovat se svým koníčkům a příliš se neomezovat. Nikdo nečeká, že ji budete mít navždy.
  • Víte, že je to jen na teď, a tak si to dokážete užít.

Negativa:

  • Problém může nastat, pokud budete chtít po pár měsících udělat z brigády hlavní pracovní poměr. Pokud jste totiž nastoupili za účelem vedlejšáku, těžko můžete nutit zaměstnavatele, ať vás najednou zaměstná na plný úvazek.
  • I když vás bude práce naplňovat, nejspíš bude muset někdo ve firmě odejít, aby tam pro vás bylo místo. Je však možné, že potom bude na hlavní pracovní poměr najmut někdo z venku, protože na brigádníky nejsou obvykle kladeny stejné nároky.
  • Někdo si hledá jen samé brigády a nárazovky. Málokdo zaměstná člověka, který nikdy žádnou pořádnou práci neměl (a nemá na to už věk).
  • Pokud si zvyknete pracovat jen napůl, práce na plný úvazek vás bude příliš omezovat.

Budete hledat pouze hlavní pracovní poměr (vážný vztah, výlučný vztah)

Obvykle nejžádanější varianta: pokud chcete najít hlavní pracovní poměr, nebudete brát ani nárazové práce, ani brigády. Soustředíte se na to, co chcete, a doufáte, že se vám to povede najít.

  • Vaše první pořádná práce vás bude opravdu bavit. Vše v ní bude nové. Pustíte se do ní naplno. Budete z ní nadšení, i když později byste ji považovali za průměrnou.
  • Pokud máte jednu práci dlouhou dobu, řekne to dalším zaměstnavatelům, že jste loajální, dokážete se práci věnovat naplno, dělat kompromisy, jste vytrvalí a neměníte ji podle nálady, což je velké plus.
  • Satisfakce z naplňující práce, radost, jistota, ocenění v ní.
  • Pokud budete mít dost trpělivosti, jednou svou vysněnou práci nejspíš dostanete. I když možná jen proto, že zrovna vypadne lepší kandidát, nebo proto, že můžete nastoupit hned.

Negativa:

  • Mínusy této varianty jsou případy, kdy sice máte hlavní pracovní poměr, ale je naprosto nevyhovující. Jelikož se bojíte být nezaměstnaní, děláte všechno proto, abyste v ní zůstali.
  • Máte strach dát výpověď, dokud nemáte jistotu jiné práce. Jenže žádný zaměstnavatel nemá rád, když se dozví, že si hledáte práci jinde. Můžete dostat vyhazov.
  • Hlavní pracovní poměr vás zaměstná natolik, že nejspíš budete mít jen omezené možnosti práci jinde hledat.
  • Pokud máte jen jednu nebo dvě práce, vlastně nevíte, že byste byli daleko spokojenější, kdybyste dělali něco úplně jiného.
  • Pokud není vaše vysněná práce k mání a vy hledáte pouze hlavní pracovní poměr, možná přistoupíte na horší práci, jen abyste něco měli. Umřít hlady a osamoceni asi nechcete. Taková práce bude nejspíše stresující. Zaměstnavatel vás nedocení. Vy si neprosadíte své požadavky.
  • Naopak pokud si vysníte práci, která je nad vaše možnosti, nebudete si vážit prací, které jsou pro vás přiměřené a nebudete mít dostatečné zkušenosti to posoudit.

Určitě by se dala najít ještě spousta dalších přirovnání. Asi namítnete, že vztah nelze srovnávat s prací, jelikož láska má odlišnou hodnotu než zaměstnání. Neexistují však lidé, kteří mají hlubší citové pouto ke své práci než k svému partnerovi? Necítíme se bez práce stejně méněcenní, jako když nejsme schopni navázat uspokojivý vztah? Nejsou snad oba příklady pro náš život zásadní a nedokážou v nás vyvolat silné emocionální reakce či nás zničit, stejně jako pozvednout a naplnit štěstím?

Projevovat emoce se vyplatí

show emotions pays off

Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.

Představte si, že jedete na návštěvu ke svému příteli, kterého jste dlouho neviděli. Na návštěvu se těšíte, předpokládáte, že bude rád, protože vám často volá a mluví o tom, jak jste báječní a že mu chybíte. Když na návštěvu dorazíte, nemáte možnost si promluvit v soukromí, a tak sledujete jeho výraz. Nedokážete však vyčíst ani radost, ani překvapení, jeho výraz je takový nijaký. Co vás napadne jako první? Nejspíš něco jako Nejdu nevhod? Nemá nějaké problémy? Možná jsme se neviděli tak dlouho, že už si nemáme co říct. Teprve až si s přítelem promluvíte, zjistíte, co se doopravdy děje.

Jiný příklad je váš kolega, řekněme Karel. Jeho výraz je převážně strnulý, občas se zasměje vlastním vtipům, nikdy nepoužívá v komunikaci osobní kontakt či přílišnou gestikulaci. Karel přijde do práce v tričku bez rukávů, které vy považujete za přežitek let dávno minulých, a tak mu s nadsázkou okomentujete jeho model slovy “hmmm, tohle triko je opravdu sexy”. Jediné, čeho tím však docílíte, je to, že si kolega pořídí další podobná trička a začne je nosit častěji.

Emocinální inteligence

Vyjadřovat pocity a číst řeč těla ostatních se učíme od dětství. Jedná se především o napodobování rodičů či jiných blízkých osob. Jako děti se v nejisté situaci obracíme na ně a podle výrazů v obličeji či jiných mimoslovních gest se snažíme poznat, zda je situace bezpečná, ohrožující, nepříjemná, zda jsou rodiče šťastní nebo se stydí. Mnoho z nás však vyrůstá v emočně chudém prostředí, a proto se často nenaučíme dostatečně emoce vyjadřovat nebo rozpoznávat. Velký vliv má také to, zda se v rodině o emocích mluví a dokážeme je tedy verbalizovat. Pokud vyrůstáme v prostředí, kde jeden nebo oba rodiče emoce vyjadřovat neumí, budeme mít nejspíše později problém sami emoce u druhých “přečíst” či je projevit. V této souvislosti mě překvapilo tvrzení, že pokud člověk sám vyjadřování určité emoce potlačuje, omezí se také její cítění. Většina z nás nejspíše slyšela o James-Langeově teorii, která je podložena mnohými výzkumy. Říká, že nejen emoce ovlivňují náš výraz ve tváři, ale také náš výraz dokáže ovlivnit to, jak se cítíme. Pokud se tedy začneme usmívat, měla by se nám zlepšit nálada. Tomuto jevu se říká facial feedback. Stejně tak ale pokud budeme dlouhodobě potlačovat určitou emoci navenek, můžeme ji skutečně časem cítit méně. Anja von Kanitz píše ve své knize Jak rozvíjet svou emoční inteligenci, že lidé, kteří se navenek tváří netečně a nevýrazně, prožívají své pocity méně intenzivně a dokonce se mohou “odnaučit” prožívat některé emoce úplně. Pak z nich mohou vyrůst suchaři, které budou ostatní považovat za typické ajťáky či asociální intelektuály typu Sheldona Coopera.

Proč být čitelný

V tuto chvíli se nebudu zabývat tím, jak se naučit své emoce vyjadřovat. Chtěla bych se zaměřit na to, proč jejich potlačení vede k určitým problémům v komunikaci s druhými.

  • Pokud se tváříme bezvýrazně, druzí budou mít problém s porozuměním, zda je nám jejich společnost příjemná, zda chceme nebo nechceme o daném tématu mluvit, zda děláme určité věci ze zdvořilosti nebo nás těší.
  • Komunikujeme-li s ostatními a naše neverbální reakce nepodporují naše slova, projev nebude mít nikdy takovou váhu. Většina lidí jako první vnímá postoj a řeč těla, výraz či tón hlasu, až naposled slovní informaci. Stejné je to s ambivalentní vazbou, kdy slova říkají jedno a neverbální signály opačné.
  • Lidé se nebudou v naší přítomnosti cítit příjemně. Nebudou si jistí, zda nás nenudí nebo nemáme zrovna špatný den, i když jsme ve skutečnost šťastní. Možná jim bude dělat problém porozumět tomu, jak některé věci myslíme.
  • Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.
  • Ani když máme špatný den, není třeba s druhými jednat s kamenou tváří. Plakat kvůli každému opuštěnému koťátku by možná bylo příliš, ale strnulý výraz bude pravděpodobně chápán jako citová chladnost a nezájem.
  • V určitých chvílích je samozřejmě nutné se od svých emocí distancovat a jednat racionálně. Například dávat najevo našemu nadřízenému, že zrovna on nám příliš nesedí, asi není úplně rozumné. Důležité je, abychom to byli schopni dělat vědomě, ne proto, že to jinak neumíme nebo se bojíme své pocity vyjádřit.

Osobně si nemyslím, že vyjadřování emocí je doménou žen. Mám spoustu přátel mužského pohlaví, kteří velmi dobře emoce zpracovávají a dávají najevo. Také si nemyslím, že by výchova musela být v tomto směru nezvratná a nedalo se s tím později nic dělat. Čím více budeme schopni autenticky vyjadřovat, ale zároveň regulovat své emoce, tím lépe se lidé v naší blízkosti budou cítit.

Najděte si svého manipulátora

find your own manipulatorNarazit hlavou do zdi můžeme jen několikrát. Dříve nebo později to začne bolet.

Bang someone’s head agains a wall je anglický výraz, který znamená potýkat se s neřešitelnými problémy či překážkami nebo také zbytečně ztrácet čas. Může se to týkat čehokoli, mně to ale evokuje hlavně nevyrovnané vztahy.

Nemusí jít rovnou o život, jako při nešťastné oslavě Valentýna v domě běžce Oscara Pistoriuse. Tragické následky si však z takových vztahů můžeme odnášet všichni.

Většina z nás se ve svém životě setkala s člověkem, který se k nám zachoval nefér. Ať už nás využil emocionálně, fyzicky, psychicky nebo třeba finančně. Pokud ne, můžeme si gratulovat.

Nerovný vztah je jako hra, ve které jsme nedobrovolnými loutkami a při snaze o změnu narážíme na zeď – naši vlastní neschopnost vymanit se.

Pokud jsme si tímto vztahem prošli, víme, že se v něm vyhrát nedá. Je jedno, jestli se snažíme do roztrhání být milí, pomáhat, ustupovat nebo se donekonečna hádat. Nic z toho nemá smysl. Manipulující partner musí mít vždy navrch a je mu jedno, jakou spoušť za sebou zanechá.

Snaží se předělat naše hodnoty, potřeby a touhy – na jeho vlastní. A daří se mu to. Ví totiž přesně, kam zasáhnout, aby prosadil svou.

Nabízím tři osobnostní typy manipulátorů, jako příklady. Najdete si toho svého?

Sebestředný

  • Jde mu jen o vlastní zviditelnění, okázalost, potřebuje publikum, někoho, kdo ho bude obdivovat či následovat.
  • Volí si povolání, kde může ovládat slabší, zneužívat svou moc či systém.
  • Jeho partner se nikdy nedočká vděku za podporu či dřinu, vždy je na prvním místě manipulant a jeho prospěch.

Parazit

  • Nezáleží mu na tom, zda zneužívá svou matku, partnera nebo kamaráda, dokud uspokojuje své potřeby, bude v tom pokračovat.
  • Na rozdíl od narcise nepotřebuje potlesk, ale potřebuje osobu, kterou může vysávat.
  • Dokáže vytvořit pocit blízkosti u kohokoli, hlavně když se najde člověk, který splní jeho požadavek.

Emocionálně nestabilní

  • Nechává nás emocionálně prázdné, vyčerpané.
  • Nikdy nevíme, s jakou náladou se vzbudí, vybouchne a bude nadávat kvůli nepodstatným věcem a vzápětí se chovat, jako by se nic nestalo.
  • Musí být vždy v centru vnímání svého partnera, bere jako samozřejmost, že se partner bude věnovat především jemu.

Jak tedy ustřihnout provázky člověku, který s námi manipuluje jako s loutkou? Nesnažte se mu vyhovět, napravit ho nebo s ním bojovat. Nelze vyhrát, lze pouze minimalizovat ztráty.

Otevřete své srdce

open your heartJe lepší být naivní s otevřeným srdcem, nebo citově chladný a analyzující? Nedávno jsem se bavila s kolegou v práci, zda je lepší, když nás někdo párkrát zraní, protože jsme upřímní, nebo zda je lepší kolem sebe postavit hradby, kterými není jednoduché proniknout.

Já jakožto zástupce otevřenosti jsem pro první možnost, i za cenu menších zranění. A mám k tomu hned několik důvodů. Nejdříve ale dva příklady.

Slečna Anna měla od střední školy problém s autoritami. Nesnesla, když jí někdo říkal, co má dělat, což se ve škole stávalo poměrně často. V zaměstnání to bylo podobné. Obvykle s nadřízenými pracovní problémy neřešila, protože měla obavy, že by se to nakonec obrátilo proti ní nebo že by ji odbyli. V posledním zaměstnání však udělala přesný opak. Po prvním problému s kolegou se rozhodla důvěřovat manažerovi a situaci s ním řešit. K jejímu překvapení se nic z toho, čeho se obávala, nestalo, její vztah s kolegou nijak neutrpěl a manažer jí byl oporou dál.

Jiný příklad je z oblasti osobních vztahů. Děvče, řekněme Bára, je krásná, inteligentní a nadaná dívka. Její otec se o rodinu příliš nezajímal, nikdy necítila jeho podporu, rodinu opustil. Bára má pocit, že ji nikdo nebude dostatečně milovat a že chlapi za moc nestojí. Vybírá si protějšky, které jí sice imponují, ale při sebemenším nedostatku ze vztahu utíká. Když už si najde toho “dokonalého” muže, obvykle ji zklame. Vlastně všichni muži v jejím okolí jí neustále potvrzují, že jsou omezení, své partnerky nerespektují, a tak se její nedůvěra potvrzuje.

Nebojme se vypadat hloupě

Jaká jsou podle mě pozitiva toho mít důvěru k ostatním a vidět na nich to lepší?

1. Pokud jsme optimističtí a máme rádi lidi kolem nás, nejspíš se k nám budou chovat podobně. Jednoduchý zákon přenosu. Lidé nás nemilují pro nás samé, ale pro to, jak se v naší společnosti cítí. Pokud budeme lidi unavovat, deptat nebo deprimovat, budeme přitahovat pouze lidi s nízkým sebevědomím – ti ostatní to dlouho nevydrží.

2. Být otevřený a dávat najevo pocity možná není nejbezpečnější (vždy může dojít k odmítnutí, nedorozumění či zklamání), na druhou stranu pokud k tomu dojde při navazování vztahu hned na začátku, nejspíše se vyhneme větším “ztrátám” později.

3. Často se lidé obávají, že budou vypadat slabí, pokud budou jednat bezelstně.Vždyť svět kolem nás je tak nepřátelský. Myslím, že opak je ale pravdou. Dnes mi přijdou slabí spíše lidé, kteří kolem sebe neustále kopou nebo někoho shazují.

4. Možná budeme vypadat hloupě, že máme o druhých lepší mínění, než mají o nás oni, kteří programově předpokládají, že nestojíme za moc. Není ale často zábavnější bavit se s lidmi než na jejich účet?

5. Mít od druhých odstup je v pořádku, pokud je neznáme. Neměli bychom ale automaticky předpokládat, že se budou chovat jako člověk, který nás již zklamal, protože nám dotyčného něčím připomínají.

6. Pokud nás ostatní zneužívají, ať se jedná o finanční pomoc, nezávazný sex nebo uspokojení jiných potřeb, není chyba v nich, ale v nás. Člověk může být otevřený a vřelý a stejně se těmto nepříjemným zážitkům vyhnout. Důvěra neznamená odevzdání se či obětování.

7. Citově chladní a uzavření jedinci jsou možná přitažliví zpočátku navazování intimního vztahu. Není jednoduché se k nim přiblížit. Nevíme, co si o nich myslet. Jsou velkou

8. Rozhodneme-li se po několika zklamáních zakrývat pravé city, být odtažití, nevěřit ostatním a používat podobné obranné strategie, druhým budeme připadat buď nadřazení, nebo je bude lákat nás dobývat. Problém může nastat, když se jednomu takovému “průzkumníkovi” otevřeme a začneme mu věřit. Naše dynamika vztahů se velmi změní a je dost možné, že nás opustí, nechtěně zraní nebo nám ublíží. Ale je to jeho chyba? Vždyť on znal doteď velmi odlišného člověka.

Kolik důvěry je příliš?

Podle mého názoru problém vzniká, jestliže důvěru přeháníme. Pokud očekáváme, že druzí mají stejné hodnoty jako my, pokud ostatní necháme ovlivňovat náš život a stavíme se do role bezbranných obětí. Často se stává, že nejsou zklamáni lidé, kteří druhým přirozeně důvěřují, ale ti, kteří jsou přirozeně nedůvěřiví. Takové lidi je jednoduché zklamat, jelikož čekají, že druzí budou perfektní. Pro ně je jakákoli chyba nepřekonatelný problém. Ale lidé nejsou dokonalí. Nechovají se podle našich představ. To, co dělají ostatní, má obvykle pramálo společného s námi. Všichni se řídíme podle vlastních hodnot a názorů, které jen těžko ovlivní někdo druhý.

Nevěra

Cheating - Nevěra

Je monogamie možná? Můj názor na podvádění partnera byl vždy jednoznačný. Pokud mám potřebu partnera podvést, nejspíš není ten pravý. Je to ale opravdu tak jednoduché? Znamená nevěra problém v daném jedinci nebo může být znakem jiným? Dá se nevěrnému partnerovi odpustit a žít dál jako předtím? Je podvádění výsadou mužů, nebo jsou na tom ženy stejně? Pokud vás partner jednou podvedl, udělá to znovu?

Kolik lidí, tolik názorů na nevěru. Někdo považuje za nevěru už samotný polibek, někdo toleruje jednorázové úlety a nedělá si z nich hlavu. Žít celý život v monogamii možné určitě je, není to však nijak vzrušující a je potřeba nutnou dávku vyzrálosti a také nejspíš partnera, kterého budeme milovat a respektovat. Pro mě znamená nevěra příliš mnoho starostí. Co když se to partner dozví? Co tomu řeknou mí známí, když se jim svěřím? Co když začne člověk, s kterým partnera podvádím, klást nároky a situaci řešit? Jaké tedy mohou být důvody pro podvedení partnera?

Nejdříve asi záleží, zda partnera podvádíme po pár měsících vztahu, nebo jsme ho jednou podvedli po deseti letech soužití. Je velký rozdíl mezi tím, když se zamilujeme do někoho jiného, když se opijeme a druhého již nikdy nepotkáme, a nebo když podvádíme partnera často, přitom jsme ve vztahu s ním spokojení a měnit jej nechceme. Tady je pár důvodů, proč někteří lidé mají mimopartnerský sex:

1) Lidé, kteří potřebují pozornost a léčí si své komplexy méněcennosti sexem s jinými.

2) Nezajímá je jejich partner, kterému by měli být věrní. Jsou sobečtí a nedomýšlejí, jak  se bude cítit, pokud se to dozví. Lidé kteří podléhají impulsům.

3) Lidé, kterým jeden partner nestačí, monogamie jim není vlastní a vždy budou mít několik partnerů najednou.

4) Lidé, kteří jsou ve vztahu nespokojení, frustrovaní, nudí se, nemají dostatek sexu apod., nemají však dostatek sebevědomí jej ukončit a najít si lepší.

5) Lidé, kteří jsou ve vztahu spokojení, žijí v partnerství dlouho, ale zamilují se do jiného partnera, nechtějí tím však rozbít rodinu nebo manželství.

6) Dalších příčin může být mnoho.

Pokud vás váš partner podvedl, je třeba si uvědomit, že důležitější otázkou, než „Můžu mu znovu věřit?“ je otázka „Proč mě podvedl, co k tomu přispělo?“. Kromě toho, že nevěra odráží stav vztahu, také vypovídá o vašem partnerovi. Pokud je partner patologický lhář, alkoholik nebo měl aféry od začátku vztahu, je jen na vás, zda jste ochotni jeho excesy tolerovat, nebo se raději poohlédnete jinde. Pokud však partner takový není, bylo by dobré se zamyslet nad důvody, které v nevěře vedly. I pokud partnerovi neodpustíte, může být poučné pro příští vztahy vědět, čeho se vyvarovat nebo na čem pracovat. Myslím, že nikdy nelze partnera obviňovat, že za vše může pouze on. Pokud je vždy podvodník ten špatný a zbytek světa ví, co je správné, značí to jistou nevyzrálost. Také rozdělení na zlé podvádějící muže a hodné ženy, které to nedělají, není ideální. Obecně možná ženy podvádí muže méně, ale možná to také lépe skrývají, protože mají větší strach z reakcí okolí, uvědomují si, že odhalená nevěra bolí a nechtějí partnerovi ublížit. Pokud jste vy podvádějící partner, zamyslete se nad následujícími otázkami.

  • Proč partnera podvádím, co mi ve vztahu chybí? Nedá se na něm pracovat nebo ho ukončit a najít si takový, v kterém budu spokojený?
  • Jak bych se cítili já, kdybych byl na jeho místě?
  • Stojí mi podvádění partnera za ten stres, který přináší? I pokud s tím přestanu, co když se to zpětně dozví?
  • Proč zůstávám ve vztahu s člověkem, kterého si nevážím dostatečně na to, abych mu byl věrný?

Pokud jste přátelé a víte, že vaši přátelkyni/přítele podvádí partner.

  • Chtěla bych to vědět, kdyby to byl můj partner?
  • Je to moje starost, zda můj přítel podvádí svou partnerku?
  • Změní se něco, pokud budu upřímná a tuto informaci řeknu?

Nevěra ve vztahu může být impulsem k rozchodu, k řešení špatné situace nebo k uvědomění si vlastních chyb. Je třeba se však k situaci postavit čelem, přiznat si, že nevěra není běžná věc a znamená určité problémy. Ať už v partnerovi, ve mně nebo ve vztahu. Většina lidí často jedná, až je příliš pozdě a nevěra vyjde najevo, případně partner odejde. Zkusme se zamyslet, zda neexistuje lepší řešení. Zda nemůžeme být upřímní k sobě, k partnerovi a také ke svému okolí. Nikdo z nás nechce být ten poslední, který se dozví, že je mu partner nevěrný.


Je rozvod správným řešením?

is divorce the right solutionKaždý rok se objevují nové alarmující statistiky rozvodů. Podle Českého statistického úřadu je počet rozvodů kolem 30ti tisíc ročně. Česká republika je dokonce jednou ze zemí, kde počet rozvodů téměř dosahuje počtu svateb. Proč tak často k rozvodům dochází?

Všichni toužíme jednak po vztahu a souznění s druhým, zároveň je však naší přirozeností být svobodný a moci o sobě rozhodovat. Na začátku vztahu často vyměníme nezávislost za lásku a intimitu. Při dlouhodobém potlačení této potřeby však začínáme pociťovat frustraci a touhu znovu rozhodovat jen za sebe. V manželství by měla existovat určitá rovnováha, která zajišťuje uspokojování potřeb obou partnerů. Pokud je tato rovnováha narušena, dochází ke konfliktům, které mohou eskalovat. Rozvod se většinou podává ve chvíli, kdy je manželství v klesající spirále a nelze ji za žádných okolností zastavit.

Které chování je indikátorem, že je vztah u konce?

Vyčerpání či jednostranná investice do vztahu.

Obvykle stojí manželství na pevných základech vzájemné pomoci a pocitu, že se jeden partner na druhého může spolehnout. Představte si manželství jako nádobu, kterou oba manželé naplňují tím, co pro sebe navzájem dělají. V době krize z této nádoby dokážou ještě nějakou dobu čerpat. Pokud ji však nezačnou znovu plnit, postupně zásob ubývá a mezi partnery se vkrádá nepřátelství. Pokud se situace nezlepšuje, může dojít k úplnému vyčerpání a rozvodu.

Pokud o sobě manželé přemýšlí jen negativně.

Ze začátku manželství se většina párů snaží přehlížet nedostatky a soustředit se na partnerova pozitiva. V průběhu času si však oba začnou všímat detailů, které dříve nevadily. Někdy se dokonce z vlastností, které partnerům přímo imponovaly, stanou otravné chyby, jež je dohání k šílenství. Místo aby si partneři řekli, že dnes je špatný den, vidí chybu v tom druhém. Pak je jen krůček ke vzájemnému obviňování. Jeden z nejčastějších indikátorů rozvodu je ztráta respektu mezi manžely.

Pokud jsou problémy trvalého rázu.

Během manželství se z problémů, které páry považují za nepříjemné, ale přechodné, mohou stát problémy, u nichž přestávají věřit v jejich vyřešení. Můžou to být například opakované nevěry, špatné zacházení s financemi, zneužívání alkoholu, nespolehlivost a podobně. Místo krátkodobého stresu se dostaví dlouhodobá frustrace, bezmoc a deprese. Pokud manželé přestanou věřit, že můžou být v manželství ještě někdy šťastní, zbývá většinou jen cesta z něj.

Hádky se stávají patovými.

Hádky jsou v manželství běžné, problém přichází pokud začnou být na každodenním pořádku a místo řešení problémů znamenají jedinou komunikaci mezi partnery. Jsou to přesně ty hádky, které nikam nevedou, nepřichází po nich usmíření, uvolnění, ale spíše frustrace, ticho nebo pláč. Místo, aby pročistily vzduch, manžele od sebe vzdalují. Stejně tak může působit vyhýbání se jakémukoli konfliktu mlčením.

Děti začnou trpět.

Jestliže nevraživostí, nepřátelstvím či agresí rodičů začnou trpět děti, je na čase přemýšlet o rozvodu. Když děti vidí své rodiče neustále bojovat, ovládnou je emoce jako strach, nejistota a smutek. Ony nevědí, jak s těmito pocity naložit, a často obviňují sami sebe. Rozzlobení rodiče také nejsou schopni dětem věnovat dostatek pozornosti a adekvátně uspokojovat jejich potřeby. Mezi ty základní patří potřeba bezpečí a lásky. Takové zkušenosti mohou děti často poznamenat na celý život.

Co dál?

Ta nejdůležitější otázka, kterou si musíte položit je, zda jste udělali pro záchranu manželství všechno.

  •  Do jaké míry jste schopni s partnerem komunikovat, dělat kompromisy a užívat si společného času?
  • Plýtváte každý den energií na řešení zbytečných problémů nebo máte neustálé obavy o vaši budoucnost a nejste schopni se soustředit na nic jiného?
  • Zkoušeli jste s partnerem se obrátit na odborníka či rodinnou terapii?
  • Víte oba, které problémy jsou ty, jež ničí vaše manželství?

Ve chvíli, kdy začnete uvažovat o rozvodu, je důležité držet emoce na uzdě. Pokud se budete soustředit na skutečné problémy a snažit se od emocionální stránky distancovat, je menší pravděpodobnost, že později svého rozhodnutí budete litovat. Někdy je také možné poradit se s vašimi blízkými. Nenechte však za sebe rozhodovat. Nikdo nemůže vědět, jak se cítíte v manželství právě vy a často se stává, že partneři se k přátelům nebo cizím lidem chovají odlišně než doma k vám. Pokud váš partner netuší, že přemýšlíte o rozvodu, připravte se na to, že jeho reakce může být velmi emocionální. I když většina partnerů ví, že v manželství není vše v pořádku, často je pro ně tento krok překvapivý a zdrcující. Dejte svému partnerovi dostatek času, aby si mohl projít všemi fázemi vyrovnávání se s touto skutečností, buďte otevření diskuzím, které budou nejspíše dlouhé a vyčerpávající a snažte se mít pro jeho reakce pochopení. Rychlé řešení nebývá vždy nejlepší. Pokud máte s partnerem děti, měli byste je chránit klidným a jednoznačným chováním a snahou postupovat směrem ku předu.


Novoroční předsevzetí

New Year’s resolutions - Novoroční předsevzetí

Mnoho lidí si na konci roku dává různá předsevzetí. Mě to vždy přišlo tak trochu klišé. Jasně, od teď bude všechno jinak. Už nebudeme pít, kouřit, budeme každý den cvičit a k tomu si najdeme lepší práci a vyděláme spoustu peněz. Většinou nám však novoroční předsevzetí dlouho nevydrží. Letos jsem si však několik předsevzetí dala a dokonce více než kdy jindy. Máme si tedy prvního ledna od základu měnit život nebo je to hloupost?

Ohlédnout se za uplynulým rokem má smysl určitě. Co se mi loni povedlo? Co jsem už začal budovat a letos to musím dotáhnout do konce? Co nebylo nejlepší a příště raděj zvolím jiný postup?

Každý vnímá konec roku trošku jinak. Většina z nás se nejspíš lehce nostalgicky zamyslí nad všemi důležitými událostmi, které nás potkaly. Pokud byl uplynulý rok těžký, můžeme na sebe být hrdí, že jsme jej přečkali. Pokud byl úspěšný, můžeme se těšit, že budeme dál svůj úspěch rozvíjet. Pokud patříte k těm líným a nepříliš důsledným jedincům, jako já, tady je pár tipů, jak svá novoroční předsevzetí tentokrát dodržet.

Tipy na dodržení předsevzetí

1. Nedávejme si několik zásadních změn najednou. Pokud se rozhodneme, že od Nového roku přestaneme kouřit, pít alkohol, budeme denně běhat 10km a k tomu držet dietu, naše psychika tento nápor změn jen těžko unese. Zkusme začít postupně, krok za krokem, jedna změna totiž nastartuje ty další.

2. Nedávejme si extrémní cíle, které jedním porušením ztrácejí smysl. Pokud si dám předsevzetí, že už nikdy nevezmu cigaretu do úst, je velká pravděpodobnost, že to jedním pochybením hodím za hlavu. Stejně například s každodenním cvičením. Postupujme po malých krocích. Zkusme, místo „přestanu“, použít slovo „omezím“, místo „každý den budu běhat“, „budu se více hýbat“. To může znamenat každý den o jednu cigaretu méně, ale také o polovinu méně, nebo žádné kouření. Stejně tak s pohybem, můžeme vyjít schody v paneláku nebo trénovat na maraton.

3. Sepišme si vše na papír. Pokud si na Silvestra vymyslíme několik báječných předsevzetí, možná už druhý den nebudou dávat takový smysl, jako po požití několika sklenek alkoholu. Klidně počkejme, až se vrátíme do svých starých kolejí a pořádně si svá předsevzetí rozmyslíme. Pak se k nim můžeme kdykoli vrátit a odškrtnout si vše splněné, či je v průběhu roku doplnit o své další cíle.

4. Nezapomínejme na předsevzetí, která nám udělají radost, i když možná nejsou nezbytně nutná. Já jsem si je rozdělila do tří kategorií. Důležitá, středně důležitá a předsevzetí „for fun/pro radost“. Pokud si dáme pouze předsevzetí, která nejsou nijak zábavná, nebude se nám chtít s nimi vůbec začínat. Pokud tam však zahrneme činnosti, které nás učiní šťastnými sami o sobě, budou se plnit sama. Mezi mé „fun“ patří například pomoci neznámému člověku, dělat něco zcela nového, porušit pravidla, přihlásit se jako dobrovolník do nějakého projektu atp. Zkuste cokoli, dovolenou na horách, naučit se tančit, přečíst knížku, uvařit indické jídlo…

5. Odměňme se za splnění svých cílů. Je jedno, zda odměna bude večírek s přáteli, nový doplněk šatníku nebo hezký večer s. partnerem. Není potřeba čekat, až si někdo všimne změny, odměňme se sami. Můžeme nadšeně vyprávět svým blízkým, co už se nám povedlo a jaké nové zážitky máme. Třeba jim budeme inspirací.

6. Poslední rada je jednoduchá – Začněme! Je jedno čím nebo jak, ale je potřeba vykročit určitým směrem. Stačí malý krok, který bude znamenat začátek. Nakonec zjistíme, že je to mnohem snazší, než se nám původně zdálo.

Ať jsou vaše předsevzetí jakákoli, nebuďte na sebe příliš přísní. Více se zaměřte na posilování pozitivních vlastností a zvyků než na odstraňování negativních. Změny na sebe nenechají dlouho čekat. Hezký nový rok.


Nepřeceňujme pravdu

Od mala učíme děti, že lhát je špatné. Chceme, aby k nám byly upřímné a aby za své činy nesly odpovědnost. Upřímnost uznáváme jako morální hodnotu. Je ale důležitější než empatie nebo snaha někomu pomoci?pravda

Výzkum socioložky Belly DePaulo ukazuje, že lžeme téměř všichni. Ve výzkumu si 77 studentů a 70 lidí různých profesí zapisovalo, zda během desetiminutových a delších interakcí s lidmi zalhali. Výzkum trval týden. Ukázalo se, že nelhalo pouze 1 % studentů a 9 % ostatních dotázaných.

Otázka tedy nezní, zda lžeme, ale do jaké míry a jak velké lži říkáme. Bella DePaulo rozdělila lži na dva druhy.

Malé neboli dobrosrdečné lži

  • Jsou to neškodné lži, které říkáme svým blízkým, aby se cítili lépe, nebo abychom zabránili zbytečnému konfliktu.
  • Používáme je, když nám na někom záleží. Patří mezi ně lži, které nás dělají lepšími, nebo nám pomáhají získat to, co chceme.
  • Věty typu: Vypadáš skvěle. Vím přesně, jak se cítíš. Nic jiného se dělat nedalo.

Velké neboli závažné lži

  • Lži, které narušují důvěru mezi dvěma lidmi.
  • Jsou odsuzované společností.
  • Mezi statisticky nejčastější patří lži o milostných aférách.
  • Zakrývají prohřešky, za které nechceme nést zodpovědnost.

Obvykle více lžou lidé, kterým velmi záleží na vlastním sebeobrazu, kteří se chtějí druhým zalíbit a také

manipulativní osobnosti bažící po vlastním prospěchu.

Mobil nám poškozuje mozek, nebo ne?

mobile radiation or not

Někdy jsme o svém názoru tak přesvědčeni, že nás nic nepřiměje ho změnit. Máme tendenci veškeré informace zasazovat do vlastních schémat, interpretovat je v souladu s naším vnitřním přesvědčením, bez ohledu na to, co daná informace chce sdělovat.

Nedávno jsem se bavila s kolegou o dopadu záření mobilních telefonů na lidské zdraví. Podle něj mobilní telefon enormně poškozuje mozek. Raději si ho vůbec nenosí do práce. Zajímalo mne tedy, jaké jsou výsledky studií, zabývajících se tímto tématem.

Nejrozsáhlejší studie sledovala 12 tisíc lidí napříč 13 zeměmi a data zpracovávali vědci ze sedmi institucí zaštítěných Světovou zdravotnickou organizací. Vědci hledali spojitost mezi používáním mobilních telefonů a tvorbou nádorů v mozku.

Zjistili, že radiační záření z mobilních telefonů nemá na jejich vznik žádný vliv. Předchozí výzkumy zjistily to samé. A také biologové tvrdí, že toto radiační záření má příliš nízkou frekvenci a je příliš slabé na to, aby mohlo způsobit jakékoli změny v mozku.

Síla vlastního přesvědčení

Myslíte, že tyto výzkumy změní názor lidí, kteří mají strach ze škodlivých účinků moderní techniky na organismus? Jak jsem se sama přesvědčila, nejspíš ne. Kolegovi jsem výzkum poslala, obratem mi přišla odpověď: Můj názor to nezmění. Odmítl výzkum nepodporující jeho přesvědčení vůbec číst.

Víc než na faktech nám totiž v některých případech záleží na naší vlastní interpretaci. Studovala jsem téma dál, abych kamarádův postoj pochopila:

  • Radiační záření je neviditelné, nemůžeme ho uchopit, proto v nás vzbuzuje strach.
  • Vědci zjistili, že samo slovo radiace máme asociováno například s útoky na Hirošimu a Nagasaki nebo s havárií v Černobylu, s rakovinou a mutacemi. S onemocněními a situacemi, jež nám nahánějí hrůzu.
  • Záření mobilů je vděčné mediální téma. Média však často vyzdvihují spekulace o škodlivosti nad skutečně podloženými důkazy. (Případně alespoň na varovných, chytlavých, ale v článku zpochybněných tvrzeních stavějí titulky a textové i vizuální upoutávky – viz foto k tomuto článku).
  • Výzkumy prováděné v souvislosti s radiací na zvířatech či buněčných tkáních naznačující oslabení stěn cév v mozku a zvýšenou náchylnost k onemocněním. Tyto výsledky však u lidí nejsou potvrzeny a autoři studií připouštějí možnost, že se s tím lidské tělo bez potíží vypořádá…

by Radka Gottwaldova