Archiv rubriky: Komunikace

Jak si poradit s pasivní agresí

how to deal with passive aggressionLidé reagují poměrně často na články o pasivní agresi otázkou, jakým způsobem ji řešit, ať již u sebe nebo u druhých. Pasivně agresivní chování je běžné u dospívajících. Připadají si nepochopení, mohou mít tendence být surově upřímní, nedělat věci, protože se od nich očekávají. Chtějí se chovat “nezávisle”, ale nejsou schopni se prosadit vůči dominantnímu rodiči či jiným dospělým, které zatím musejí poslouchat. Toto chování vytváří frustraci na všech stranách.

Nejde však pouze o adolescenty. Pasivně agresivně se k sobě mohou chovat partneři, sousedi nebo třeba kolegové v práci. Jedná se o takové prvky chování jako je například ignorace, pomluvy, naschvály, špatně odvedená práce, zdržování, odmlouvání, sarkastické poznámky apod.
Pasivní agrese je typická u lidí, kteří jsou v blízkém vztahu nebo dokonce v závislém vztahu, kdy jeden prosazuje své potřeby pomocí síly či převahy a druhý se cítí být nedoceněný, zbytečný či nepochopený, ale nedokáže ze vztahu odejít nebo energii ve vztahu vyrovnat.

Jak s pasivní agresí bojovat, pokud se týká nás samotných?

• Důležitým krokem je rozeznat u sebe známky pasivní agrese a mít chuť na sobě pracovat. Pro pasivní agresory je běžné, že chybu vidí v druhých, kteří jim podle nich nerozumí. Myslí si, že nemají jinou možnost jednání. Často je na ně vyvíjen tlak z okolí, který neumí zpracovat, připadají si zahnáni do kouta, ohroženi.

Pracovat na svém sebevědomí. Pasivně agresivní lidé jsou často ti, kteří nejsou příliš sebevědomí a snaží se tak druhé přesvědčit o své nadřazenosti, manipulovat s nimi, ranit je, vrátit jim vnímané příkoří. Paradoxně se druhými mohou nechat sami zneužívat či být manipulováni a nejsou schopni se z jejich moci vymanit.

Naučit se komunikovat efektovní cestou. Pasivně agresivní člověk by se měl naučit komunikovat způsobem, který bude hodnotnější, projevovat respekt jak sobě, tak k druhým. Jedná se například o jasné a srozumitelné formulování potřeb, humor, který neuráží, schopnost druhého odmítnout bez nepříjemného pocitu viny, empatii, akceptování odlišných názorů apod. Místo ignorace či pomsty by se takový jedinec měl naučit reagovat adekvátně a okamžitě bez přehnaných či potlačených emocí. Měl by se naučit spolupracovat s ostatními, stejně jako mít odstup od osoby, která dlouhodobě nebere ohled na jeho potřeby a přání (osamostnění se u dětí, přerušení kontaktu u narcistických jedinců se sklony k manipulaci…)

Naučit se vymezit vůči druhým, bez jejich snižování. Devaluace druhých bývá často výsledkem pasivně agresivního jednání. Člověk se cítí být napaden či ohrožen a neumí se jinak bránit než pasivně či otevřeně agresivním způsobem. Nemusí se jednat přímo o ohrožení fyzické, ale mohou být ohroženy jeho hodnoty, názory, postoje, jeho sebeobraz či city. Pasivně agresivní lidé často regresují do předchozího vývojového stadia, chovají se dětinsky. Příkladem může být manžel, který místo, aby se postavil manželce a zastavil verbální útok na jeho osobu, raději ignoruje její projev a pomluví ji před kamarády či „zapomene“ vyzvednout děti ze školky. Pasivně agresivní jedinci se raději mstí než by problém řešili hned.

Pasivní agrese u druhých.

Pokud máte partnera, otce, kolegyni nebo spolužačku, kteří vykazují známky pasivní agrese, určitě vás zajímá, co dělat v takovém případě. Především nelze změnit jejich chování, pokud oni sami nebudou chtít. Na druhou stranu lze udělat několik věcí, které váš život učiní jednodušším.

Rozeznejte známky pasivní agrese a druhého na ně upozorněte. Pokud vám například vadí sarkastické poznámky partnera na adresu vaší postavy nebo inteligence, je dobré hned v začátku toto chování odmítnout. „Nemám rád/a takové vtipy, ocením pokud je nebudeš dělat“. Pokud necháte partnera takto jednat, bude se to později měnit daleko hůře. Každý je zvyklý ze své původní rodiny na jiné vzorce chování a tak je možné, že partnerovi může přijít naprosto v pořádku chování, které je pro vás nepříjemné.

Snažte se projevit pochopení a snahu mu porozumět. Pasivně agresivní jedinci mají pocit, že nikoho nezajímají, že je nikdo nebere vážně. Proto může značně zefektivnit komunikaci, pokud projevíte zájem o jejich názory a budete jim naslouchat. V takovém případě se sníží napětí a frustrace a otevře se prostor pro dialog, kde se můžete dohodnout na společném řešení. Pokud bude pasivně agresivní jedinec do rozhodnutí zapojen, je pravděpodobnější, že se bude na řešení aktivně podílet.

Pasivně agresivní reakce je často spouštěna direktivním způsobem jednání, které vyžaduje absolutní pokoru a poslušnost, kde není prostor pro diskuzi. Snažte se vyhnout takovému přístupu. Každý si zaslouží vědět proč je potřeba udělat to či ono a jakým způsobem může sám přispět. Pokud takový člověk uvidí, že mu na rozdíl od ostatních věříte a nejednáte s ním jako s dítětem, je možné, že vás nebude chtít zklamat.

Snažte se držet odstup od daného jedince. Jelikož je komunikace s pasivně agresivním jedincem značně vyčerpávající, je možné, že bude jednodušší si od něj držet odstup. Obzvlášť pokud se jedná například o kolegu, který sabotuje společnou práci, chodí pozdě nebo vám na poslední chvíli ruší dohodnuté věci. Nikdy nepokračujte v hádkách, které pasivně agresivní jedinec začíná. Nepovedou k uspokojivému výsledku. Pouze se snaží, aby ostatní trpěli stejně jako on. A pokud druhé svých chováním naštve, často se tomu velmi diví, ač mu o to šlo v první řadě.

Ať jste rozeznali pasivně agresivní jednání u sebe nebo u svých blízkých, snažte se nebrat si chování druhých příliš osobně. Pokud budete místo dětinského urážení ostatních a snahy mít navrch, jednat s druhými s respektem a úctou, je pravděpodobné, že stejně tak budou jednat oni s vámi.

Projevovat emoce se vyplatí

show emotions pays off

Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.

Představte si, že jedete na návštěvu ke svému příteli, kterého jste dlouho neviděli. Na návštěvu se těšíte, předpokládáte, že bude rád, protože vám často volá a mluví o tom, jak jste báječní a že mu chybíte. Když na návštěvu dorazíte, nemáte možnost si promluvit v soukromí, a tak sledujete jeho výraz. Nedokážete však vyčíst ani radost, ani překvapení, jeho výraz je takový nijaký. Co vás napadne jako první? Nejspíš něco jako Nejdu nevhod? Nemá nějaké problémy? Možná jsme se neviděli tak dlouho, že už si nemáme co říct. Teprve až si s přítelem promluvíte, zjistíte, co se doopravdy děje.

Jiný příklad je váš kolega, řekněme Karel. Jeho výraz je převážně strnulý, občas se zasměje vlastním vtipům, nikdy nepoužívá v komunikaci osobní kontakt či přílišnou gestikulaci. Karel přijde do práce v tričku bez rukávů, které vy považujete za přežitek let dávno minulých, a tak mu s nadsázkou okomentujete jeho model slovy “hmmm, tohle triko je opravdu sexy”. Jediné, čeho tím však docílíte, je to, že si kolega pořídí další podobná trička a začne je nosit častěji.

Emocinální inteligence

Vyjadřovat pocity a číst řeč těla ostatních se učíme od dětství. Jedná se především o napodobování rodičů či jiných blízkých osob. Jako děti se v nejisté situaci obracíme na ně a podle výrazů v obličeji či jiných mimoslovních gest se snažíme poznat, zda je situace bezpečná, ohrožující, nepříjemná, zda jsou rodiče šťastní nebo se stydí. Mnoho z nás však vyrůstá v emočně chudém prostředí, a proto se často nenaučíme dostatečně emoce vyjadřovat nebo rozpoznávat. Velký vliv má také to, zda se v rodině o emocích mluví a dokážeme je tedy verbalizovat. Pokud vyrůstáme v prostředí, kde jeden nebo oba rodiče emoce vyjadřovat neumí, budeme mít nejspíše později problém sami emoce u druhých “přečíst” či je projevit. V této souvislosti mě překvapilo tvrzení, že pokud člověk sám vyjadřování určité emoce potlačuje, omezí se také její cítění. Většina z nás nejspíše slyšela o James-Langeově teorii, která je podložena mnohými výzkumy. Říká, že nejen emoce ovlivňují náš výraz ve tváři, ale také náš výraz dokáže ovlivnit to, jak se cítíme. Pokud se tedy začneme usmívat, měla by se nám zlepšit nálada. Tomuto jevu se říká facial feedback. Stejně tak ale pokud budeme dlouhodobě potlačovat určitou emoci navenek, můžeme ji skutečně časem cítit méně. Anja von Kanitz píše ve své knize Jak rozvíjet svou emoční inteligenci, že lidé, kteří se navenek tváří netečně a nevýrazně, prožívají své pocity méně intenzivně a dokonce se mohou “odnaučit” prožívat některé emoce úplně. Pak z nich mohou vyrůst suchaři, které budou ostatní považovat za typické ajťáky či asociální intelektuály typu Sheldona Coopera.

Proč být čitelný

V tuto chvíli se nebudu zabývat tím, jak se naučit své emoce vyjadřovat. Chtěla bych se zaměřit na to, proč jejich potlačení vede k určitým problémům v komunikaci s druhými.

  • Pokud se tváříme bezvýrazně, druzí budou mít problém s porozuměním, zda je nám jejich společnost příjemná, zda chceme nebo nechceme o daném tématu mluvit, zda děláme určité věci ze zdvořilosti nebo nás těší.
  • Komunikujeme-li s ostatními a naše neverbální reakce nepodporují naše slova, projev nebude mít nikdy takovou váhu. Většina lidí jako první vnímá postoj a řeč těla, výraz či tón hlasu, až naposled slovní informaci. Stejné je to s ambivalentní vazbou, kdy slova říkají jedno a neverbální signály opačné.
  • Lidé se nebudou v naší přítomnosti cítit příjemně. Nebudou si jistí, zda nás nenudí nebo nemáme zrovna špatný den, i když jsme ve skutečnost šťastní. Možná jim bude dělat problém porozumět tomu, jak některé věci myslíme.
  • Pokud někoho obejmeme a budeme se usmívat, nemusíme mu říkat, že ho rádi vidíme. Naopak i když někoho odmítneme například z časových důvodů, ale vřele a srdečně, naše sdělení pravděpodobně přijme jako skutečný nedostatek času a ne jako snahu se ho zbavit.
  • Ani když máme špatný den, není třeba s druhými jednat s kamenou tváří. Plakat kvůli každému opuštěnému koťátku by možná bylo příliš, ale strnulý výraz bude pravděpodobně chápán jako citová chladnost a nezájem.
  • V určitých chvílích je samozřejmě nutné se od svých emocí distancovat a jednat racionálně. Například dávat najevo našemu nadřízenému, že zrovna on nám příliš nesedí, asi není úplně rozumné. Důležité je, abychom to byli schopni dělat vědomě, ne proto, že to jinak neumíme nebo se bojíme své pocity vyjádřit.

Osobně si nemyslím, že vyjadřování emocí je doménou žen. Mám spoustu přátel mužského pohlaví, kteří velmi dobře emoce zpracovávají a dávají najevo. Také si nemyslím, že by výchova musela být v tomto směru nezvratná a nedalo se s tím později nic dělat. Čím více budeme schopni autenticky vyjadřovat, ale zároveň regulovat své emoce, tím lépe se lidé v naší blízkosti budou cítit.

Pasivní agrese

Passive aggression - Pasivní agrese

Pasivní agrese je často nevědomá reakce na převahu člověka, na kterém jsme závislí, ať už existenčně, emocionálně nebo jinak. Co přesně lidi k tomuto chování vede, jak je rozeznat a jak se pasivní agresi bránit?

Známá nedávno rekonstruovala byt v panelovém domě. Rekonstrukce byla řádně povolena. Dělníci pracovali přes den, kdy je většina lidí v práci, a také o víkendu, aby byla oprava co nejdříve hotová. Jednoho dne se přišla na svůj byt podívat a našla vchodové dveře zalepené. Jak důvtipné! Sousedům vadil hluk a místo přímé konfrontace použili tuto formu pasivní agrese.

Velmi často se ale setkáme s pasivní agresí u lidí, se kterými máme daleko bližší vztahy. Představte si pár žena – muž. Žena rozhoduje, jelikož muž je v jejích očích nedostatečně kompetentní. Muž, ač použil všechny sobě známé prostředky komunikace, si připadá stále více nedoceněn a frustrován. Vždyť rozhodovat by měl on. Snaží se tedy alespoň formou neplnění úkolů dosáhnout určité rezistence.

Ustrnutí v dětském vzdoru proti autoritě

Pasivní agrese je často nevědomá reakce na převahu člověka, na kterém jsme závislí, ať už existenčně, emocionálně nebo jinak. Pochází z dob našeho dětství. Co přesně nás tedy k tomuto chování vede? Už slovo pasivní naznačuje, že jeho součástí bude snaha vyhnout se problémům a konfliktu či neřešit obtížné situace. Pokud jsme vyrůstali v rodině, která nemohla nebo nechtěla plnit naše potřeby a požadavky, náš přirozený sklon k jejich vyjadřování byl potlačen. To samé se stane, pokud nám někdo blízký dá najevo, že jsme nadbyteční, působíme potíže nebo si nezasloužíme to, co bychom chtěli. Potom se naučíme raději nechtít nic či potlačit přání, která vedla k odmítnutí, kritizování nebo napadání.

Toto chování se může změnit, pokud se vymaníme z vlivu rodičů či jiných blízkých a začneme si být vědomi naší zodpovědnosti za sebe sama a možnosti o sobě rozhodovat. Když se ale později v životě situace opakuje, máme tendenci regresovat do těchto nevědomých vzorců chování. Abychom tomu zabránili, je třeba se naučit řešit naše pocity zlosti a negativismu přiměřenou cestou.

Pasivně agresivní, nebo introvert?

Rozdíl mezi introverzí a pasivní agresí je zásadní. Pasivní agrese se řadí k poruchám, kdežto introverze je pouze označení zaměření člověka. Introverti jsou lidé, které společenský kontakt spíše vyčerpává než nabíjí, mají bohatý vnitřní život, a proto nevyhledávají tolik ostatní. Intorverti se od pasivně agresivních jedinců odlišují v mnohém:

  • Nejsou v žádném případě záměrně ignorující,
  • nemají problém s komunikací, když je třeba,
  • umí sdělit své potřeby,
  • jsou často hodnotnými kolegy v práci,
  • udržují pevné sociální vztahy,
  • umí vést dlouhé konverzace, dokonce vystupovat na veřejnosti,
  • pracují stejně dobře jako extroverti,
  • často jsou velmi oblíbení.

Jak rozeznat pasivní agresi?

Špatná komunikace

Pasivně agresivní člověk se cítí frustrován a nedokáže dostatečně vyjadřovat své potřeby směrem k okolí. Často cítí, že ostatní s ním nedostatečně komunikují, a tak se snaží vyhnout komunikaci vůbec. Jeho chování nakonec vede k odstrčení a izolaci. Jedinec potom nedokáže navázat znovu kontakt, protože si připadá ublížený a je přesvědčen o vině ostatních.

Role oběti

Pasivně agresivní jedinec často vyprovokuje druhého k přímé či verbální agresivitě, aby se později mohli cítit jako obět. Když už nemůže (domněle nebo reálně) dosáhnout svého, alespoň částečně jej uspokojí, pokud se mu podaří své blízké naštvat. Těší ho, že se cítí mizerně i jiní. I když je sám přecitlivělý k věcem, které mu ostatní říkají, často je mezi prvními, kdo poukáže na jejich chyby.

Snaha o nezávislost versus závislost

Tento člověk se často snaží být nezávislý a těžce nese snahu okolí o jeho ovládání. Přímé příkazy narazí téměř vždy. Pasivně agresivní jedinec se také bojí blízkosti, jelikož by se mohl stát závislým na někom druhém. I přesto se snaží navazovat kontakty, což se mu příliš nedaří. Jeho snaha o nezávislost se projevuje často v povrchních věcech ( jako je nedodržování pravidel) spíše než ve skutečné snaze osamostatnit se.

Odmítněte tu hru hrát

Pokud jste v někom blízkém poznali pasivního agresora, bude vás asi zajímat, jakým způsobem tomuto chování zabránit, nebo alespoň jak si zachovat odstup či předcházet konfliktu. Kontakt s pasivně agresivním jedincem je často velmi frustrující a emocionálně vyčerpávající. Tady je pár rad,  jak ho přežít.

  • Nepouštějte se do přesilových her. Jen vás to vyčerpá a unaví a pasivně agresivní jedinec se bude cítit vítězně, i když nic nevyřešíte.
  • Pokud na vás někdo toto chování zkouší, zkuste mu klidně vysvětlit, jak na vás jeho jednání působí. Nejspíš popře, že by cokoli takového dělal. Pokud se ale bude muset bránit, často ho to odradí od dalšího jednání.
  • Snažte se vidět věci z jeho pohledu. Pokud ukážete, že mu chcete porozumět a případně vzít v potaz jeho argumenty, bude více otevřený vzájemné komunikaci.
  • Snažte se ho brát jako dospělou a kompetentní osobu. Oceněním si otevřete dveře k vzájemné spolupráci. Zeptejte se ho, jak by dál řešil situaci on. Pokud budete dělat rozhodnutí za něj, bude mít osobu, kterou může obvinit z vlastních nezdarů.

Umění kritizovat

criticism

Znám jednoho člověka, který nikdy nekritizuje. Má mnoho přátel a je bezproblémové s ním vyjít, žije život bez závazků, partnerské vztahy neřeší, přechází z jednoho vztahu do druhého a nenechá se nikým omezovat. Sice nikomu nic nezakazuje, ale často ani nejde poznat, s kým zrovna žije.

Určitá míra kritiky k životu patří, je známkou toho, že nám druhý není lhostejný, že si ho všímáme, i když ne zrovna příjemným způsobem. Začala jsem sice psát tento článek se snahou ukázat, že kritizovat není potřeba, během psaní mi ale došlo, že se tady najde každý: můj partner, moje matka, mí přátelé… a samozřejmě taky já.

Kritika sama o sobě smrdí. Děti kritiku nesnášejí, stejně jako váš partner, manžel, kolega, prostě kdokoli. I váš pes, když z tónu hlasu pozná, že ho kritizujete, si jde uraženě lehnout do kouta. Chcete namítnout, že jen říkáte, co si myslíte? Je tedy kritika to samé co upřímnost?

Toxická přísada blízkých vztahů

Kritika často souvisí se snahou druhého kontrolovat. Tato kombinace je obzvlášť nebezpečná pro blízké vztahy a rodinu. Obvykle se za ní skrývají sklony k perfekcionismu či vlastní strach, že náš partner je lepší než my sami. Skrytá zpráva kritika je: Nejsi (pro mě) dost dobrý”.

Rodiče často podkopávají sebevědomí dítěte, aniž by si to uvědomovali. Používají věty jako:

  • Proč jsi vymalovala holčičce vlasy na růžovo? Holčičky přece nemají růžové vlasy.
  • Měla by sis přezout boty, neladí ti k oblečení.
  • Je to hezký příběh, co jsi napsal, ale nepoužil jsi dost přídavných jmen.
  • Ty kalhoty ti nesedí. Nevypadáš v nich dobře.

Tato každodenní upozornění začnou být pro dítě příliš. Neustále mu připomínají, jak je nešikovné. Po takovém dětství se z dítěte stane nejistý člověk s nízkým sebevědomím. Nebude nikdy zcela spokojené a nejspíše se naučí kritizovat ostatní.

V romantickém vztahu je to velmi podobné. Je vám některá z těchto vět povědomá?

  • Ti tvoji kamarádi jsou nějací divní, nevím, proč se s nimi bavíš.
  • To nemůžeš nikdy uklidit pořádně?
  • Stejně jsi mě obejmul jenom proto, že jsme se pohádali.
  • Ty hudbě nerozumíš. Raději něco vyberu sám.

Příkladů zná každý ze svého života hodně. Co je důležité vědět? Že kritika a kontrola jsou pro vztahy toxické. Lidé, kteří jsou velmi kritičtí a potřebují ostatní kontrolovat, často mají problémy se svým sebevědomím. Protože nemohou kontrolovat sebe, snaží se o to u druhých.

Pokud sami cítíte potřebu se takto chovat, vyhledejte pomoc. Nikdo nemá rád, když je kontrolován nebo kritizován. Místo nedostatků a chyb ostatních si zkuste všímat, co dělají dobře. Snaha, aby lidé kolem vás byli perfektní je mission impossible. Je vaší nedokonalostí, ne jejich.

Říkat pravdu neznamená zraňovat

Ve vztahu je upřímnost a otevřenost velmi důležitá. Je potřeba své problémy a pocity s partnerem sdílet, aby se v nás nehromadily. Jak ale najít rovnováhu mezi řešení problémů a stěžováním si?

Neustálé negativní komentáře dávají druhému zprávu: Já jsem OK, ty ne! To je příčina, proč je tak těžké kritiku přijímat. Poslouchat kritiku je asi stejně příjemné jako návštěva zubaře. Pokud musíme, přežijeme to – ale doopravdy se nám uleví, až když je po všem.

Jak tedy změnit kritiku a stížnosti na řešení problémů?

  • Zaměřte se na to, co změnit, místo omílání toho, co vám vadí.
  • Řekněte, jak se cítíte – nenařizujte druhému, co má dělat.
  • Mluvte o problému, ne o osobě jako celku.
  • Nahraďte “kvůli tobě se cítím” za “cítím se”.
  • Nezobecňujte.
  • Mluvte o sobě, ne o druhém.
  • Nevytahujte problémy z minulosti (tato rada platí speciálně pro nás ženy).

Také se dá kritika vynechat úplně a zaměnit raději za otázky. Nepoužívejte však otázky začínající kdy, kde a proč. Mohli byste znít jako partnerova matka nebo policista při výslechu. Zkuste otázky typu:

  • “Strašně rád bych ti pomohl. Je něco, co pro tebe můžu ohledně hledání nové práce udělat?”
  • “Vím, že se ti líbí jiná hudba než mně. Mohl bych ti pustit něco z mého výběru?”
  • “Cítím, že mě máš rád, když mě obejmeš. Je ti náš kontakt stejně příjemný?”

Pokud vás někdo zkritizuje a vy začínáte cítit, že ztrácíte kontrolu, zamyslete se, zda jste předtím neudělali něco, co kritiku spustilo. Tendenci začít kritizovat mají často lidé, kteří cítí z vaší strany nejistotu, nebo vás naopak vnímají jako hrozbu. Jak tedy konkrétně reagovat v takového situaci? Zastavte se a zamyslete, kde se reakce vašeho protějšku bere.

Odstupem si zachováte chladnou hlavu a nebudete si brát kritiku osobně. Navíc můžete detekovat situace, které jsou pro vašeho partnera ohrožující, a snažit se je minimalizovat. Stačí také uznat, že chápete, že to s vámi myslí dobře a že je třeba se zlepšit. Většinou to vezme vítr z plachet kritikovi, který doufal ve vyvolání obranné reakce či hádky.