Archiv rubriky: Krátké články

Jak se jmenuje ten Němec…

alzheimer

Jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci? Určitě jste tenhle vtip už slyšeli. A nejspíš jste se zasmáli i pokud někdo z vašeho okolí alzheimerovou chorobou trpí.

Na civilizační choroby si už zvykáme jako na součást našich životů – dokud nezaklepou na naše vlastní dveře. Stačí na chvíli zapnout televizi, otevřít noviny nebo vyjít na ulici. Já sama pocházím z průměrné české rodiny. Jedna babička trpěla pozdní demencí, druhá demencí alzheimerova typu. Nejspíš mě to také čeká. Musím říct, že babičky žily relativně spokojeně, v rodinném prostředí, až do svého odchodu. Když Alois Alzheimer nemoc na počátku 20. století diagnostikoval, jednalo se o postižení neobvyklé a vzácné. S prodlužováním věku a přibývajícím počtem seniorů se z ní stává jedna z nejčastějších příčin úmrtí. Ač zatím není známo, co ji způsobuje, souvislost s věkem je patrná. U lidí nad 80 let trpí alzheimerem každý pátý a v tomto neradostném žebříčku vedou ženy.

Jak se chorobě vyhýbat co nejdéle? Tady je pár doporučení. Nenechte se zmást tím, že znějí banálně, zkuste to projít a opravdu se zamyslet:

  • Dbejte na složení své stravy.
  • Buďte aktivní, zajímejte se o své okolí.
  • Sportujte, fyzicky pracujte.
  • Rozvíjejte své vztahy, koníčky.
  • Vzdělávejte se.
  • Čtěte, luštěte křížovky, trénujte paměť.
  • Sledujte se, pokud máte podezření, řešte je co nejdříve.
  • Mějte radost ze života, berte věci s nadhledem.

Ten poslední bod jsem přidala tak trochu navíc. Možná vás od nemoci neuchrání, určitě vám ale zlepší kvalitu prožitého života. Snažte se na věci dívat z té lepší stránky. Alzheimer je choroba vážná a bohužel až příliš častá. Ale člověk, který jí trpí, na ni nemá náhled. Neví, že je nemocný. Ne nadarmo se říká: Štěstí je jednoduše dobré zdraví a špatná paměť. A až se nemoc dotkne vaší rodiny, snažte se být trpěliví. Určete pravidla, jak se u vás doma k takové situaci přistupuje. Lásku a péči potřebujeme celý život, ale přijde doba, kdy se bez pomoci blízkých neobejdeme.

Najděte si svého manipulátora

find your own manipulatorNarazit hlavou do zdi můžeme jen několikrát. Dříve nebo později to začne bolet.

Bang someone’s head agains a wall je anglický výraz, který znamená potýkat se s neřešitelnými problémy či překážkami nebo také zbytečně ztrácet čas. Může se to týkat čehokoli, mně to ale evokuje hlavně nevyrovnané vztahy.

Nemusí jít rovnou o život, jako při nešťastné oslavě Valentýna v domě běžce Oscara Pistoriuse. Tragické následky si však z takových vztahů můžeme odnášet všichni.

Většina z nás se ve svém životě setkala s člověkem, který se k nám zachoval nefér. Ať už nás využil emocionálně, fyzicky, psychicky nebo třeba finančně. Pokud ne, můžeme si gratulovat.

Nerovný vztah je jako hra, ve které jsme nedobrovolnými loutkami a při snaze o změnu narážíme na zeď – naši vlastní neschopnost vymanit se.

Pokud jsme si tímto vztahem prošli, víme, že se v něm vyhrát nedá. Je jedno, jestli se snažíme do roztrhání být milí, pomáhat, ustupovat nebo se donekonečna hádat. Nic z toho nemá smysl. Manipulující partner musí mít vždy navrch a je mu jedno, jakou spoušť za sebou zanechá.

Snaží se předělat naše hodnoty, potřeby a touhy – na jeho vlastní. A daří se mu to. Ví totiž přesně, kam zasáhnout, aby prosadil svou.

Nabízím tři osobnostní typy manipulátorů, jako příklady. Najdete si toho svého?

Sebestředný

  • Jde mu jen o vlastní zviditelnění, okázalost, potřebuje publikum, někoho, kdo ho bude obdivovat či následovat.
  • Volí si povolání, kde může ovládat slabší, zneužívat svou moc či systém.
  • Jeho partner se nikdy nedočká vděku za podporu či dřinu, vždy je na prvním místě manipulant a jeho prospěch.

Parazit

  • Nezáleží mu na tom, zda zneužívá svou matku, partnera nebo kamaráda, dokud uspokojuje své potřeby, bude v tom pokračovat.
  • Na rozdíl od narcise nepotřebuje potlesk, ale potřebuje osobu, kterou může vysávat.
  • Dokáže vytvořit pocit blízkosti u kohokoli, hlavně když se najde člověk, který splní jeho požadavek.

Emocionálně nestabilní

  • Nechává nás emocionálně prázdné, vyčerpané.
  • Nikdy nevíme, s jakou náladou se vzbudí, vybouchne a bude nadávat kvůli nepodstatným věcem a vzápětí se chovat, jako by se nic nestalo.
  • Musí být vždy v centru vnímání svého partnera, bere jako samozřejmost, že se partner bude věnovat především jemu.

Jak tedy ustřihnout provázky člověku, který s námi manipuluje jako s loutkou? Nesnažte se mu vyhovět, napravit ho nebo s ním bojovat. Nelze vyhrát, lze pouze minimalizovat ztráty.

Nepřeceňujme pravdu

Od mala učíme děti, že lhát je špatné. Chceme, aby k nám byly upřímné a aby za své činy nesly odpovědnost. Upřímnost uznáváme jako morální hodnotu. Je ale důležitější než empatie nebo snaha někomu pomoci?pravda

Výzkum socioložky Belly DePaulo ukazuje, že lžeme téměř všichni. Ve výzkumu si 77 studentů a 70 lidí různých profesí zapisovalo, zda během desetiminutových a delších interakcí s lidmi zalhali. Výzkum trval týden. Ukázalo se, že nelhalo pouze 1 % studentů a 9 % ostatních dotázaných.

Otázka tedy nezní, zda lžeme, ale do jaké míry a jak velké lži říkáme. Bella DePaulo rozdělila lži na dva druhy.

Malé neboli dobrosrdečné lži

  • Jsou to neškodné lži, které říkáme svým blízkým, aby se cítili lépe, nebo abychom zabránili zbytečnému konfliktu.
  • Používáme je, když nám na někom záleží. Patří mezi ně lži, které nás dělají lepšími, nebo nám pomáhají získat to, co chceme.
  • Věty typu: Vypadáš skvěle. Vím přesně, jak se cítíš. Nic jiného se dělat nedalo.

Velké neboli závažné lži

  • Lži, které narušují důvěru mezi dvěma lidmi.
  • Jsou odsuzované společností.
  • Mezi statisticky nejčastější patří lži o milostných aférách.
  • Zakrývají prohřešky, za které nechceme nést zodpovědnost.

Obvykle více lžou lidé, kterým velmi záleží na vlastním sebeobrazu, kteří se chtějí druhým zalíbit a také

manipulativní osobnosti bažící po vlastním prospěchu.

Mobil nám poškozuje mozek, nebo ne?

mobile radiation or not

Někdy jsme o svém názoru tak přesvědčeni, že nás nic nepřiměje ho změnit. Máme tendenci veškeré informace zasazovat do vlastních schémat, interpretovat je v souladu s naším vnitřním přesvědčením, bez ohledu na to, co daná informace chce sdělovat.

Nedávno jsem se bavila s kolegou o dopadu záření mobilních telefonů na lidské zdraví. Podle něj mobilní telefon enormně poškozuje mozek. Raději si ho vůbec nenosí do práce. Zajímalo mne tedy, jaké jsou výsledky studií, zabývajících se tímto tématem.

Nejrozsáhlejší studie sledovala 12 tisíc lidí napříč 13 zeměmi a data zpracovávali vědci ze sedmi institucí zaštítěných Světovou zdravotnickou organizací. Vědci hledali spojitost mezi používáním mobilních telefonů a tvorbou nádorů v mozku.

Zjistili, že radiační záření z mobilních telefonů nemá na jejich vznik žádný vliv. Předchozí výzkumy zjistily to samé. A také biologové tvrdí, že toto radiační záření má příliš nízkou frekvenci a je příliš slabé na to, aby mohlo způsobit jakékoli změny v mozku.

Síla vlastního přesvědčení

Myslíte, že tyto výzkumy změní názor lidí, kteří mají strach ze škodlivých účinků moderní techniky na organismus? Jak jsem se sama přesvědčila, nejspíš ne. Kolegovi jsem výzkum poslala, obratem mi přišla odpověď: Můj názor to nezmění. Odmítl výzkum nepodporující jeho přesvědčení vůbec číst.

Víc než na faktech nám totiž v některých případech záleží na naší vlastní interpretaci. Studovala jsem téma dál, abych kamarádův postoj pochopila:

  • Radiační záření je neviditelné, nemůžeme ho uchopit, proto v nás vzbuzuje strach.
  • Vědci zjistili, že samo slovo radiace máme asociováno například s útoky na Hirošimu a Nagasaki nebo s havárií v Černobylu, s rakovinou a mutacemi. S onemocněními a situacemi, jež nám nahánějí hrůzu.
  • Záření mobilů je vděčné mediální téma. Média však často vyzdvihují spekulace o škodlivosti nad skutečně podloženými důkazy. (Případně alespoň na varovných, chytlavých, ale v článku zpochybněných tvrzeních stavějí titulky a textové i vizuální upoutávky – viz foto k tomuto článku).
  • Výzkumy prováděné v souvislosti s radiací na zvířatech či buněčných tkáních naznačující oslabení stěn cév v mozku a zvýšenou náchylnost k onemocněním. Tyto výsledky však u lidí nejsou potvrzeny a autoři studií připouštějí možnost, že se s tím lidské tělo bez potíží vypořádá…

Proč jsi naštvaný?

9570247435_670d85f5fe_c

Máte doma puberťáka, který odpovídá jednoslovně a všechno mu dlouho trvá? Štve vás kolega v práci, který neudělá žádný úkol pořádně? Myslíte si své, ale raději to neříkáte nahlas, případně trousíte sarkastické poznámky? Nejspíš tu máme čest s pasivní agresí.

Pasivní agrese je popisována jako záměrný, ale maskovaný způsob vyjádření negativních pocitů typu zlost, odpor či nepřátelství. Většinou je používána v prostředí, kde musíme uposlechnout vyšší autoritu a bojíme se konflitku s ní. Například to mohou být vztahy mezi rodičem a dospívajícím, manželem a manželkou, šéfem a podřízeným. Jak poznáme, že se pasivní agresivita týká nás samotných či někoho v našem okolí? Můžeme ji rozeznat například podle následujících hlášek:

“Nejsem naštvaný.”

Klasickým znakem pasivní agrese je popření vzteku.

“Jak chcete.”

Mně je to jedno. Pasivní agresor věří, že kdyby svoje emoce vyjádřil, udělalo by to jeho život ještě horší. Proto raději navenek souhlasí, přestože je vnitřně proti.

“Už jdu!”

Jedinec s úkolem verbálně souhlasí, ale sečkává s jeho plněním. Je mistrem prokrastinace.

“Myslel jsem, že to víte.”

Záměrně zamlčuje informace, které by mohly předejít problému.

“Vy byste chtěli mít všechno perfektní.”

Když nemůže prokrastinovat, použije sofistikovanější metodu – úkol udělá včas, ale nesprávně.

“S největší radostí.”

Jedinec slíbí, že bude nápomocný člověku, jenž o pomoc žádá. Vzápětí ale podnikne všechny kroky, aby mu pomoženo nebylo.

“Jenom jsem si dělal legraci.”

Pasivně agresivní člověk používá sarkasmus. Je to vyjádření nepřátelství hlasitým způsobem, ale v sociálně přijatelné, nepřímé formě.

“Proč jsi naštvaný?”

Neprojevování emocí je jeho hlavní zbraní, navíc vždy zdůrazní své překvapení, pokud se někdo jiný přestane ovládat.